Pro sebe

Přijde mi, že často děláme všechny ty věci víc pro ostatní než sami pro sebe.
Nepřijde vám?
Líčení.
Oblečení.
Slušné chování.
Známky.
Vlastně celej ten svůj život se snažíme někomu podřizovat.
Ve výsledku vlastně ani nevím komu.
A nepřijde vám to líto?
Nepřijde vám líto toho, že svůj jediný život upravíte podle očekávání druhých? Podle očekávání lidí, kteří ten svůj život upravují zase pro někoho jiného?
A dokážeme být takhle doopravdy šťastní? Nebo je to jenom na oko, aby si to ostatní mysleli?
Jak to vlastně je?

Snažím se sama sobě uklidnit ten bordel v hlavě. Po tom svém minulém výlevu smutku se cítím líp než kdy dřív. Snažím se zas říkat všem to, co si myslím a cítit se prostě fajn. Nic v sobě nepotlačovat.
Být sama sebou.
Blíží se datum, kdy by nejpozději měly být zveřejněny výsledky přijímaček. A já to denně načítám a marně čekám. Tu stránku refreshuju fakt všude. Jakože všude. V kavárně. Při výšlapu do přírody. Při obědě. A nebo v Kauflandu mezi regálama. Prostě tam kde se zrovna nacházím a napadne mě, jestli už to tam třeba není.
Není to žádná posedlost. Prostě už chci mít jistotu. Jistotu toho kam budu dál směřovat svoje kroky.
Vejška x práce?
Brno x jižní Čechy?
Ach jo, dejte tam už ty výsledky. Vážně.
A tak už si plánuju, co bude, když to nevyjde. Snažím se být pozitivní a vlastně mi to případné nepřijetí ani tolik nevadí.
A víte proč?
Dělám to totiž proč sebe.
Všechno.

Když se kouknu rok dozadu, vidím sama sebe, jak se snažím furt někomu přizpůsobit.
A dělám to někdy doteď.
Nesmát se moc nahlas mezi lidmi.
Natřít si rty rudou rtěnkou a pak ji zase utřít kapesníčkem dolů.
Vzít si krátkou sukni, ale pod to si raději vzít punčocháče.
A možná i přemýšlet nad tím, jestli si koupit tu ledvinku, protože to většina odsuzuje.
Ale proč? Proč bych tohle všechno měla dělat?
Já jsem v tomhle trošku rebel. Furt v sobě mám sedmnáctiletý já, který se naštěstí někdy probere, trošku mě profackuje a pak se obleču do krátký sukně, rty natřu sakra rudou rtěnkou a jdu se smát mezi lidi. Protože proč ne?
A já jsem za tohle moje sedmnáctiletý já hrozně šťastná.
Pak je tady moje dvacetiletý já, který je možná místy dost zmatený, na druhou stranu už znám svoji hodnotu a vím, že jsem prostě sakra dobrá.
A nikdo mi nebude říkat, kdy se mám smát a kdy ne. Protože tohle je můj život.
Všimli jste si?
A co je sakra ostatním lidem do toho, kdy já se směju, brečím nebo jestli místo batohu nosím ledvinku, co?
Tu ledvinku sem přidávám, abych situaci trošku zlehčila.
Ono tohle vypadá hrozně motivačně a vtipně (snad?), ale ve skutečnosti je to sakra vážná věc.

Já vám to všechno hned vysvětlím. Proč mluvím o ledvince, zase o rtěnkách a do toho motám ty přijímačky. Ono je to ve skutečnosti hrozně jednoduchý a krásně to na sebe navazuje.
Jak už jsem psala, přijde mi, že svůj život často někomu podřizujem. Rodičům, kamarádům i naprosto cizím lidem.
Řekněte mi sami, nezastyděli jste se někdy, když jste se sami pro sebe začali někde smát?
Neohlídli jste se kolem, jestli se na vás někdo divně nekouká?
A co ty rtěnky? Holky, nestály jste před zrcadlem a neříkaly jste si, že je to asi moc vyzývavý, odvážný, divoký? Cokoliv.
A oblečení. Ta sukně je moc krátká, dlouhý šaty moc dlouhý a tričko s flitrama, který se vám sice hrozně líbí, ale ostatní by mohlo štvát?
Pamatuju si, jak jsem na základce a začátku střední nechtěla nosit merchový trička, aby nikdo nevěděl, jakou hudbu poslouchám. Bože, proč mě někdo donutil, abych si něco takovýho myslela a bála se cokoliv nosit?!
A co hudba? Nestydíte se svůj super našlapaný rapový playlist v autě tlumit před svým metalovým kámošem? Stydíte se, že vás baví ta flow? Neblázněte. Nakažte svýho metalovýho kámoše a nechte se nakazit vy od něj.
No prostě furt se ohlížíme kolem a přemýšlíme, jak to bude působit na tohohle nebo tamtu. A úplně zbytečně.
Bojíme se, že když půjdeme s jedním kamarádem ven, ztratíme toho druhýho.
Bojíme se chodit sami na kafe, aby si o vás náhodou někdo nemyslel, že jste dost divný.
Hloupost.
A jak jsem na tohle všechno vlastně přišla?
Všichni víte, že se mi blíží výsledek toho, kam budu směrovat svůj život dál. A najednou je to tady zase. Jako před rokem.
"A co chceš vlastně dělat, kdyby to nevyšlo?"
"Neházej flintu do žita." (Mimochodem když jsem se obhajovala, přeřekla jsem se a řekla jsem, že neházím flintu do Žida. V naprosto vážný situaci jsem se pak začala smát. Přijde to vtipný jenom mně nebo máte stejně divnej styl humoru i vy?).
"Ale vždyť na to máš. Tak si prostě dodělej ty předměty a udělej si to knihovnictví."
Ach jo.
Copak to nechápete?
Dělám to kvůli sobě! Svýmu štěstí.
Vím, že mi často lidi snaží život lajnovat a často si prostě jenom myslí to, že je to pro mě to nejlepší. Ale víte co?
Není.
Nechte mě prosím někdy dělat to, co doopravdy chci dělat.
A třeba si i rozbít nos, když budu opilá tancovat na okraji hradeb.
Já chci prostě jenom říct:"Zkusila jsem to a byla jsem šťastná. Aspoň na moment."

Vím, že nejtěžší je často to, když vám rodiče říkají, co by jste měli a neměli dělat. Ale zkuste jim to říct. Že to takhle nechcete a že to vidíte úplně jinak. Ono je to často těžký. Nechcete se hádat s někým, kdo vás 18 let vychovával, všechno vás to naučil a možná vás dodnes živí. Nezlobte se na ně, oni to s vámi myslí dobře. Jen se tím nenechte ovládat. S úctou a pokorou jim zkuste říct, jak si svůj život představujete dál. A oni to vezmou. Možná ne hned. Ale ukažte jim to, že to dokážete.
A dokažte to hlavně pro sebe.
A především už se nikdy nepodřizujte ostatním.
Je to váš život a ten máte jenom jeden.
A hlavně nenechte, aby jste si něco tak důležitého uvědomovali jenom v době, kdy děláte přijímací zkoušky a přemýšlíte, co bude a co ne.
Prostě jenom žijte.
Podle sebe a pro sebe.

Krásnou noc, Jája.