Jsem malý dítě.
Všichni jsme.
Neříkejte že ne.
I když už možná pijeme legálně alkohol, chodíme do klubů, líbáme se, vyděláváme si nějaký ty peníze a pereme se denně s tím životem.
Jsme ještě děti.
Já to na sobě vidím každý den.
Když se mi nechce do práce a vím, že to za mě nikdo neudělá. Neomluví mě.
Když si zařizuju doktory a snažím se vzpomenout na to, když jsem naposledy byla očkovaná.
Když přemýšlím o tom, co udělat dál a jestli to má vlastně nějaký smysl.
Když nemůžu být jen tak přikrytá pod dekou a dělat, že neexistuju. Že se to nějak spraví. Všechno. Samo.
Mezitím co budu spát. Vždycky se to nějak vyřeší. Samo.
Já usnu, zahrabu se až po uši pod deku a pak se probudím a půjdu si hrát mezi děti ven.
A ničeho se nebudu bát. Všechno za mě zařídí rodiče.
Kdo jiný přeci?
Jenže ve skutečnosti mi je 20, ne deset, takže se probouzím do ještě většího zmatku, dávám si další silný kafe, snažím se zbavit nepříjemného tlaku na prsou a tíhy celého světa. A zbavit se toho třesu. Cítím to. Celá se třesu. Občas je to nesnesitelný, jak moc mě ten strach a stres dokáže ovládat.
Ale já to dám.
Věřím si, i když to někdy úplně nejde. I když někdy pochybuju o čemkoliv co dělám.
A pak ta hrozná tíha na prsou.
Jenže já tu tíhu musím zvládnout sama. Bez ostatních.
Mám skvělou rodinu i přátele, kteří za mnou budou vždycky stát, ale čelem se k tomu musím postavit sama. Nikdo to za mě neudělá. Nikdo neřekne: "Počkej, já to zařídím."
Telefon zvoní nebo hlásí novou zprávu na messengeru.
Televize je moc nahlas.
Hlasy lidí.
Hlas můj vlastní.
Mám strach.
Zase.
Zase musím něco zvládnout.
Další překážka.
Další ráno, přemáhání, smíšené pocity, stovky aut. Koloběh.Troubení aut kolem. Hluk v mojí hlavě, které se mísí s odhodláním.
A přitom si musím zachovat svoji tvář a být na sebe stále hrdá.
Mít se ráda.
I když to někdy nejde na 100%.
Bude líp.
Zvládneš to.
Jenom si uvědom, že nikomu nic nedlužíš.
I když si tak někdy připadáš.
Že musíš zachránit celej svět. Že musíš být pro ostatní oporou. Že musím tvořit svět hezčí.
Optimismus.
Ten především.
Máte ho taky? Je to moje jedna z nejhezčích vlastností. Ale možná i díky tomu optimismu někdy cítím tu tíhu. Prozření.
Pocity strachu. Jako velký pád na zem.
Bum.
Jsem tam zase.
Ale já se zvednu. Každý ráno. Sednu do auta, přemůžu se, snažím se to vidět všechno krásný, růžový, se spoustou květin kolem.
Lásku mezi dětmi a rodiči, kterou denně sleduji ve školce. Dětský smích. Úsměv milého pána, který mi děkuje a přeje hezký den. A pak město. Kluk, který se na mě usmál. Milá slečna, u které jsem si objednala jedno kafe. Zase. Náměstí. Vysoké věže. Krásná architektura. Láska v ulicích. Zpěv pouličních zpěváků. Pocit domova, když se vracím do bytu za kamarádkama. Smích a slzy od pláče. Vůně čerstvé kávy. Zase. Domácí polévka. Společné sledování filmů a naše trapné vtipy. Hovor s mamkou, prej u nás zase sněží, ale jinak je tam krásně. Tlumený psí štěkot v pozadí. Domov. Večerní ležení u knížky. Vůně vanilkové svíčky, horká sprcha a hučení v topení. Nádhera.
A proto se vždycky každý ráno zvednu a zvládnu to. Díky lidem kolem sebe i díky sobě. Díky touze po nových věcech.
A i když je ten život někdy těžší, ať už se pod vaším strachem skrývá těžká zkouška ve škole, důležitý telefonát nebo třeba večeře pro vás důležitého člověka. Cokoliv. Vy se zvednete a jdete dál. A to není málo.
Buďte za to šťastni.
Spoustakrát jsem to vzdala. Zalezla pod peřiny a spala. Dokonce jsem kvůli tomu strachu několikrát nešla do práce. Bála jsem se jenom vyjít ven. Směšný co?
Ale teď už to nechci vzdávat. Nechci se schovávat. Chci se s tím poprat.
Neříkám tím to, že se nikdy nemůžete schovat pod peřinu a snažit se všechny svoje problémy zaspat. Někdy je to to nejlepší co můžete v tu danou chvíli udělat, ale říkám také to, že před problémy se nedá schovávat věčně. Stejně by jste zpod té své peřiny někdy museli vylézt. A bylo by to ještě horší než předtím, nemyslíte?
Tak běžte ven a perte se.
A pak si večer pod tu peřinu zase zalezete a bude vám nádherně. Nebudete se trápit. Budete na sebe hrdí, že jste to nevzdali a bojovali jste. Že za sebou máte další náročný den, ale jste zase o kousek blíž.
Vašemu úspěchu, náladě, optimismu, vašemu cíli.
Věřím ve vás, tak věřte i vy v sebe.
Neříkejte že ne.
I když už možná pijeme legálně alkohol, chodíme do klubů, líbáme se, vyděláváme si nějaký ty peníze a pereme se denně s tím životem.
Jsme ještě děti.
Já to na sobě vidím každý den.
Když se mi nechce do práce a vím, že to za mě nikdo neudělá. Neomluví mě.
Když si zařizuju doktory a snažím se vzpomenout na to, když jsem naposledy byla očkovaná.
Když přemýšlím o tom, co udělat dál a jestli to má vlastně nějaký smysl.
Když nemůžu být jen tak přikrytá pod dekou a dělat, že neexistuju. Že se to nějak spraví. Všechno. Samo.
Mezitím co budu spát. Vždycky se to nějak vyřeší. Samo.
Já usnu, zahrabu se až po uši pod deku a pak se probudím a půjdu si hrát mezi děti ven.
A ničeho se nebudu bát. Všechno za mě zařídí rodiče.
Kdo jiný přeci?
Jenže ve skutečnosti mi je 20, ne deset, takže se probouzím do ještě většího zmatku, dávám si další silný kafe, snažím se zbavit nepříjemného tlaku na prsou a tíhy celého světa. A zbavit se toho třesu. Cítím to. Celá se třesu. Občas je to nesnesitelný, jak moc mě ten strach a stres dokáže ovládat.
Ale já to dám.
Věřím si, i když to někdy úplně nejde. I když někdy pochybuju o čemkoliv co dělám.
A pak ta hrozná tíha na prsou.
Jenže já tu tíhu musím zvládnout sama. Bez ostatních.
Mám skvělou rodinu i přátele, kteří za mnou budou vždycky stát, ale čelem se k tomu musím postavit sama. Nikdo to za mě neudělá. Nikdo neřekne: "Počkej, já to zařídím."
Telefon zvoní nebo hlásí novou zprávu na messengeru.
Televize je moc nahlas.
Hlasy lidí.
Hlas můj vlastní.
Mám strach.
Zase.
Zase musím něco zvládnout.
Další překážka.
Další ráno, přemáhání, smíšené pocity, stovky aut. Koloběh.Troubení aut kolem. Hluk v mojí hlavě, které se mísí s odhodláním.
A přitom si musím zachovat svoji tvář a být na sebe stále hrdá.
Mít se ráda.
I když to někdy nejde na 100%.
Bude líp.
Zvládneš to.
Jenom si uvědom, že nikomu nic nedlužíš.
I když si tak někdy připadáš.
Že musíš zachránit celej svět. Že musíš být pro ostatní oporou. Že musím tvořit svět hezčí.
Optimismus.
Ten především.
Máte ho taky? Je to moje jedna z nejhezčích vlastností. Ale možná i díky tomu optimismu někdy cítím tu tíhu. Prozření.
Pocity strachu. Jako velký pád na zem.
Bum.
Jsem tam zase.
Ale já se zvednu. Každý ráno. Sednu do auta, přemůžu se, snažím se to vidět všechno krásný, růžový, se spoustou květin kolem.
Lásku mezi dětmi a rodiči, kterou denně sleduji ve školce. Dětský smích. Úsměv milého pána, který mi děkuje a přeje hezký den. A pak město. Kluk, který se na mě usmál. Milá slečna, u které jsem si objednala jedno kafe. Zase. Náměstí. Vysoké věže. Krásná architektura. Láska v ulicích. Zpěv pouličních zpěváků. Pocit domova, když se vracím do bytu za kamarádkama. Smích a slzy od pláče. Vůně čerstvé kávy. Zase. Domácí polévka. Společné sledování filmů a naše trapné vtipy. Hovor s mamkou, prej u nás zase sněží, ale jinak je tam krásně. Tlumený psí štěkot v pozadí. Domov. Večerní ležení u knížky. Vůně vanilkové svíčky, horká sprcha a hučení v topení. Nádhera.
A proto se vždycky každý ráno zvednu a zvládnu to. Díky lidem kolem sebe i díky sobě. Díky touze po nových věcech.
A i když je ten život někdy těžší, ať už se pod vaším strachem skrývá těžká zkouška ve škole, důležitý telefonát nebo třeba večeře pro vás důležitého člověka. Cokoliv. Vy se zvednete a jdete dál. A to není málo.
Buďte za to šťastni.
Spoustakrát jsem to vzdala. Zalezla pod peřiny a spala. Dokonce jsem kvůli tomu strachu několikrát nešla do práce. Bála jsem se jenom vyjít ven. Směšný co?
Ale teď už to nechci vzdávat. Nechci se schovávat. Chci se s tím poprat.
Neříkám tím to, že se nikdy nemůžete schovat pod peřinu a snažit se všechny svoje problémy zaspat. Někdy je to to nejlepší co můžete v tu danou chvíli udělat, ale říkám také to, že před problémy se nedá schovávat věčně. Stejně by jste zpod té své peřiny někdy museli vylézt. A bylo by to ještě horší než předtím, nemyslíte?
Tak běžte ven a perte se.
A pak si večer pod tu peřinu zase zalezete a bude vám nádherně. Nebudete se trápit. Budete na sebe hrdí, že jste to nevzdali a bojovali jste. Že za sebou máte další náročný den, ale jste zase o kousek blíž.
Vašemu úspěchu, náladě, optimismu, vašemu cíli.
Věřím ve vás, tak věřte i vy v sebe.
Krásný den a hodně sil v těch vašich životních bojích, Jája.
Ja miluju tvoje články a tvůj styl psaní. A taky to, jak optimistická jsi a plná nadějí. To, jak moc se vždycky snažíš najít to dobrý. A jak to přenášíš i na ostatní. Koukám na tebe, nebo čtu tvoje články a říkám si, že to dám. Díky tvému optimismu a síle ����
OdpovědětVymazatDěkuju <3. Však já bych to bez vás vůbec nedávala. Častokrát potřebuju postrčit a to vy umíte skvěle. A nebo mě naopak chytáte, když to zase nevyjde a já padám dolů.
VymazatNaprosto dokonalý článek k zamyšlení, který mi i přes svou vážnost navodil optimistickou náladu. Díky, že šíříš (sebe)lásku <3
OdpovědětVymazatP. S. Snad jsme se v pátek neviděly naposled. :D Chybíš nám tu, Jájo! M. S.
Ty jsi zlatíčko! Děkuju moc. Za podporu, tvoje slova i ty chvilky v Táboře. Ať už teď v pátek (nebo spíš sobotu :D ) a nebo i ty roky předtím, kdy jsme posedávali všichni v kolostavu nebo ve Fandovo fáru. Moc si toho vážím! <3
VymazatP.S. V pátek jsme se určitě neviděly naposledy! :D Vy mi chybíte společně s Táborem, ale věřím v to, že se brzy přijedu ukázat
.
Hezky napsáno, máš super blog, určitě se budu vracet ;) já bojuji každý den, zas a znova s nevyléčitelnou nemocí, která teď ovlivňuje všechno v mém životě. Bohužel, tady vím, že nikdy nemůžu uplně vyhrát. Ale jako výhru beru jen to, že v pořádku přežiju den, udělám co je potřeba, nezameškám školu, jdu a bojuji... Na jednu stranu se snažím nepřipouštět si to, žít šťastný život, když to zrovna jde. Na druhou stranu, když je zle, pohltí mě to a sžírá mě to. Je to tenká hranice a začarovaný kruh. Ale bojuji, to je důležité!
OdpovědětVymazatNejprve bych ti chtěl moc poděkovat. Jsem ráda, že tě můj blog baví. Mám z toho velkou radost :).
VymazatTy moje boje jsou proti tomu tvému pouhou malicherností. Každopádně jak jsi sama napsala - bojuješ a to je důležité. Je důležité neztrácet pozitivní energii, sílu a naději, že bude líp. I když to někdy nejde a nemáš sílu na nic. Já věřím tomu, že každý kdo chce, dokáže žít šťastný život. I když nám občas život hází klacky pod nohy. A ať jsou ty klacky jakkoliv velké, věřím tomu, že to zvládneš.
Měj se krásně a neztrácej naději <3.