Zodpovědný. Dospělý. Náročný. Stresující. Překvapivý. Zmatený.
Když se snažím vystihnout jedním slovem rok 2017, mám problém najít to správné slovo. Letos to vážně není moc jednoduché.
Když jsem minulý rok, tehdy zalezlá pod peřinami, s čajem a horečkou, vítala rok 2017, těšila jsem se. Jako každý rok jsem tehdy s přesvědčením tvrdila, že tento rok bude výjimečný. No prostě nejlepší. Nemyslím si, že se mé předpovědi úplně naplnily. Mým nejlepším rokem stále zůstává rok 2015, avšak rok letošní pro mne byl zatím možná nejvíce zlomový a zodpovědný za celý můj život.
Ráda bych, ať už pro vás nebo spíš hlavně pro sebe, v tomto článku shrnula tento rok. Ještě sice není ani zdaleka konec, přesto se o jakýsi krátký souhrn pokusím.
To že je 7 šťastné číslo, to je všeobecně známo. Nebo se to aspoň tvrdí. Proto jsem v lednu pevně věřila v to, že mít sedmičku v tomto dost předem náročném roce se vždycky hodí. A ono mi to vážně asi tak trošku pomohlo. Nebo aspoň z části.
Začátek roku pro mě byl stresující, avšak plný očekávání a příjemné nervozity. V lednu jsme totiž měli jako třída maturitní večírek. Bylo to skvělý. Vím, že jsem se na ten večer hrozně těšila a zároveň jsem byla nervózní. Bála jsem se svých (pro mě) vysokých podpatků. Tehdy jsem v nich poprvé v životě šla někam na veřejnosti. Všichni mi totiž už asi od 13 let předhazují, že jsem vysoká. I proto jsem se dřív styděla tento typ obuvi nosit. Bála jsem se, že budu svou výškou připomínat žirafu a každý kluk vedle mě bude vypadat jako nějaký malý pivo. A víte co? Od ledna, když jdu na nějakou tu kulturní akci, k šatům si beru vždycky podpatky a miluju to. Rozhodně si totiž nemyslím, že vypadám jako nějaká ta dlouhatánská žirafa, co utekla z Tróji, a i kdybych tak vypadala, může to být ostatním šumák, ne? Hlavně že mě se ty podpatky líbí.
Připadám si pak víc žensky.
A taky dělaj hezký nohy.
To hlavně.
Samozřejmě mě ty hezčí nohy pak pekelně bolí a o půlnoci boty sundavám s domněním, že teď už to stejně nikdo neřeší. Tehdy jde všechna ta ženskost stranou a nastupuje pohodlí. Však to, holky, znáte. Hlavně že na ten začátek přijdu dobře obutá, ne?
Každopádně zpátky k tomu maturáku. Byl to vážně skvělej večer. I když se mi zpětně nelíbí to, jak jsem tehdy byla namalovaná nebo jaký jsem měla účes. Jde o to, že jsem tehdy v těch božských podpatcích, a s nějakým tím alkoholem pod kůží, dokázala vůbec dojít až na pódium a převzít si maturitní šerpu! Možná jsem si měla spíš připomenout, že vlastně není ještě zdaleka co slavit, protože ještě není nic vyhráno.
Každopádně mi to v tu chvíli bylo úplně jedno. Snažila jsem se pít tolik, abych nemusela zvracet. Protože nikdo z vás nechce zvracet na svým maturitní večírku před zraky učitelů, rodičů a nedej bože cizích rodičů.
Já jsem nakonec takhle špatně nedopadla.
Ačkoliv se dost divím.
V tu dobu jsem pila víc vodky než celá ruská vesnice dohromady.
Ale zvládla jsem to.
Vodku i maturiťák.
A maturitu taky, takže jsem si tu předčasnou oslavu vlastně zasloužila.
Jak už jsem vám prozradila, odmaturovala jsem.
Sama doteď nevím jak, ale nepídím se po tom.
Jsem za to šťastná.
Při písemné maturitě jsem se klepala jak ratlík. Překvapivě tato část pro mě byla o dost těžší než část ústní. Ale dala jsem obě části. Doteď mi to přijde spíš jako sen.
Nevím, kdo může za to, že jsem si vytáhla tak skvělá témata a s mým líným přístupem jsem skvěle odmaturovala. Každopádně, ať už za to může štěstí, nějaký můj anděl nebo třeba ty podpatky, které jsem opět měla na sobě (nečekaně), já za to doteď moc děkuju!
Ještě před maturitou jsem si však podávala přihlášku na vysokou školu. Vlastně jsem vůbec nevěděla, co chci po maturitě vůbec dělat.
A zda jí vůbec udělám.
Přijímací zkoušky jsem psala v době svaťáku, takže jsem se v tu dobu furt na něco učila a byla z toho vyčerpaná. No učila. Vlastně jsem se na ty přijímačky zas tolik neučila, ale spíš jsem věřila. Tehdy jsem na ně jela do Českých Budějovic. To je kousek od místa, kde bydlím. Dodnes si pamatuji, že jsem nebyla tak nervózní ze samotného testu, ale spíš z toho, jak moc mi škrabalo v krku a já se nemohla ani jednou napít. Nebo jsem si to alespoň myslela. Takový momenty si prostě zamapatujete. Když jsem test dopsala (trvalo to 90 minut, tuším), byla jsem přesvědčená, že jsem to pokazila. Většina mých kamarádek si dávaly přihlášku na stejný obor nebo alespoň školu. A kam že to vlastně bylo? Do Brna.
Pak jsem hrozně dlouho čekala na výsledky, ale to asi nikoho nezajímá. Jednoduše jsem v tu dobu byla dost zoufalá. Furt jsem psala nějaký testy a přemýšlela nad svou budoucností, aniž bych věděla, zda mám vůbec jistou tu maturitu. Ale zvládla jsem to.
Vzali mě!
Dokonce mě přijali na oba dva obory, na něž jsem podávala přihlášky.
Divný no.
A to jsem na těch přijímačkách neměla ani ty podpatky (ještě divnější).
Takže jsem pak jela s taťkou do Brna na zápis.
Řídila jsem.
Víte, já řízení miluju.
Ale o tom vám napíšu někdy jindy.
No a vlastně tím se to všechno nějak zlomilo.
Měla jsem nastíněnou budoucnost a věděla jsem. že budu bydlet v Brně.
A tak tady teď bydlím se svýma nejlepšíma kamarádkama. Máme společně pronajatý byt a je to skvělý. Občas dost náročný, ale spíš skvělý. Začala jsem místo tramvaj říkat "šalina". Zvykla jsem si, že je téměř všude otevřeno i v neděli odpoledne a že do hospody je někdy lepší přijít dřív nebo si místo zarezervovat. Pomalu ale jistě vím, jak se odkud kam dostat a dokonce i po brněnských silnicích se začínám vyznávat. Když se mi nikam nechce, objednávám potraviny z Rohlíku (o tom jsem si dřív mohla nechat jenom zdát) a začala jsem víc pít kafe. Taky si můžu téměř cokoliv objednat na pobočku a platit nulové poštovné. Prostě jsem si na Brno hrozně moc zvykla. A i když cestování mě hrozně unavuje, jelikož domů cestuji kolem 4 hodin, za tohle mi to stojí. Takže sama denně bojuji s tím, zda jsem spokojená nebo ne. Hrozně mi trvá, než si zvyknu na něco nového. Cizího. Teď začínám cítit, že už to tu pro mě není tak cizí.
Začínám se cítit jako doma.
A jsem za to šťastná.
Taky jsem si u školy našla brigádu. Nejdřív jsem pracovala jako poštovní doručovatelka a teď dělám ve školce. Je to pro mě přemáhání sebe samotné. Nebudu vám lhát, že je to vždycky easy. Na druhou stranu jsem si díky Brnu, vysoké škole a mému jinšímu životu uvědomila, co chci v budoucnu dělat.
A taky to, že když se spletete s výběrem školy, není to tragédie.
Všechno se dá řešit.
I když je to pro vás náročné.
Všechno jde.
A pokud to začnete řešit, brzy se budete mít líp.
Věřte mi.
Klíčem úspěchu je dělat věci, které vás baví.
Ty, v kterých vidíte smysl.
Věřte mi.
Já o tom něco vím.
Ale o tom vám napíšu zase jindy.
Samostatný článek.
Slibuju.
A především jsem v roce 2017 poznala spoustu nových skvělých lidí. Utvořila jsem si tedy nové vztahy a ty vztahy, které již trvaly, jsem se snažila hýčkat. Moc dobře vím, že to se mnou mají kamarádi občas těžké. Přátelství se mnou někdy není jen tak. A i právě proto jsem hrozně šťastná, za lidi, které kolem sebe mám. Miluju je.
Pokud jste tento můj místy zmatený a zapletený článek dočetli až do konce, moc Vám děkuji. Vážím si toho.
Vážím si toho, že dáváte mému blogu šanci. Že dáváte šanci mě. A já jsem šťastná za Vás i za všechny lidi kolem sebe. Protože jenom díky nim jsem začala nosit podpatky, sukně i rtěnky, aniž bych se za to styděla. A především jsem si díky nim založila tento blog. O sobě. Bez studu a jakéhokoliv skrývání. Jste mým hnacím motorem. Moc si toho vážím!
A teď už končím, jelikož to začíná připomínat poděkování v knížce a já zatím žádnou nenapsala, tak aby mi pak do ní něco zbylo a měla bych tam co říct. Však to znáte!
Když se snažím vystihnout jedním slovem rok 2017, mám problém najít to správné slovo. Letos to vážně není moc jednoduché.
Když jsem minulý rok, tehdy zalezlá pod peřinami, s čajem a horečkou, vítala rok 2017, těšila jsem se. Jako každý rok jsem tehdy s přesvědčením tvrdila, že tento rok bude výjimečný. No prostě nejlepší. Nemyslím si, že se mé předpovědi úplně naplnily. Mým nejlepším rokem stále zůstává rok 2015, avšak rok letošní pro mne byl zatím možná nejvíce zlomový a zodpovědný za celý můj život.
Ráda bych, ať už pro vás nebo spíš hlavně pro sebe, v tomto článku shrnula tento rok. Ještě sice není ani zdaleka konec, přesto se o jakýsi krátký souhrn pokusím.
To že je 7 šťastné číslo, to je všeobecně známo. Nebo se to aspoň tvrdí. Proto jsem v lednu pevně věřila v to, že mít sedmičku v tomto dost předem náročném roce se vždycky hodí. A ono mi to vážně asi tak trošku pomohlo. Nebo aspoň z části.
Začátek roku pro mě byl stresující, avšak plný očekávání a příjemné nervozity. V lednu jsme totiž měli jako třída maturitní večírek. Bylo to skvělý. Vím, že jsem se na ten večer hrozně těšila a zároveň jsem byla nervózní. Bála jsem se svých (pro mě) vysokých podpatků. Tehdy jsem v nich poprvé v životě šla někam na veřejnosti. Všichni mi totiž už asi od 13 let předhazují, že jsem vysoká. I proto jsem se dřív styděla tento typ obuvi nosit. Bála jsem se, že budu svou výškou připomínat žirafu a každý kluk vedle mě bude vypadat jako nějaký malý pivo. A víte co? Od ledna, když jdu na nějakou tu kulturní akci, k šatům si beru vždycky podpatky a miluju to. Rozhodně si totiž nemyslím, že vypadám jako nějaká ta dlouhatánská žirafa, co utekla z Tróji, a i kdybych tak vypadala, může to být ostatním šumák, ne? Hlavně že mě se ty podpatky líbí.
Připadám si pak víc žensky.
A taky dělaj hezký nohy.
To hlavně.
Samozřejmě mě ty hezčí nohy pak pekelně bolí a o půlnoci boty sundavám s domněním, že teď už to stejně nikdo neřeší. Tehdy jde všechna ta ženskost stranou a nastupuje pohodlí. Však to, holky, znáte. Hlavně že na ten začátek přijdu dobře obutá, ne?
Každopádně zpátky k tomu maturáku. Byl to vážně skvělej večer. I když se mi zpětně nelíbí to, jak jsem tehdy byla namalovaná nebo jaký jsem měla účes. Jde o to, že jsem tehdy v těch božských podpatcích, a s nějakým tím alkoholem pod kůží, dokázala vůbec dojít až na pódium a převzít si maturitní šerpu! Možná jsem si měla spíš připomenout, že vlastně není ještě zdaleka co slavit, protože ještě není nic vyhráno.
Každopádně mi to v tu chvíli bylo úplně jedno. Snažila jsem se pít tolik, abych nemusela zvracet. Protože nikdo z vás nechce zvracet na svým maturitní večírku před zraky učitelů, rodičů a nedej bože cizích rodičů.
Já jsem nakonec takhle špatně nedopadla.
Ačkoliv se dost divím.
V tu dobu jsem pila víc vodky než celá ruská vesnice dohromady.
Ale zvládla jsem to.
Vodku i maturiťák.
A maturitu taky, takže jsem si tu předčasnou oslavu vlastně zasloužila.
Jak už jsem vám prozradila, odmaturovala jsem.
Sama doteď nevím jak, ale nepídím se po tom.
Jsem za to šťastná.
Při písemné maturitě jsem se klepala jak ratlík. Překvapivě tato část pro mě byla o dost těžší než část ústní. Ale dala jsem obě části. Doteď mi to přijde spíš jako sen.
Nevím, kdo může za to, že jsem si vytáhla tak skvělá témata a s mým líným přístupem jsem skvěle odmaturovala. Každopádně, ať už za to může štěstí, nějaký můj anděl nebo třeba ty podpatky, které jsem opět měla na sobě (nečekaně), já za to doteď moc děkuju!
Ještě před maturitou jsem si však podávala přihlášku na vysokou školu. Vlastně jsem vůbec nevěděla, co chci po maturitě vůbec dělat.
A zda jí vůbec udělám.
Přijímací zkoušky jsem psala v době svaťáku, takže jsem se v tu dobu furt na něco učila a byla z toho vyčerpaná. No učila. Vlastně jsem se na ty přijímačky zas tolik neučila, ale spíš jsem věřila. Tehdy jsem na ně jela do Českých Budějovic. To je kousek od místa, kde bydlím. Dodnes si pamatuji, že jsem nebyla tak nervózní ze samotného testu, ale spíš z toho, jak moc mi škrabalo v krku a já se nemohla ani jednou napít. Nebo jsem si to alespoň myslela. Takový momenty si prostě zamapatujete. Když jsem test dopsala (trvalo to 90 minut, tuším), byla jsem přesvědčená, že jsem to pokazila. Většina mých kamarádek si dávaly přihlášku na stejný obor nebo alespoň školu. A kam že to vlastně bylo? Do Brna.
Pak jsem hrozně dlouho čekala na výsledky, ale to asi nikoho nezajímá. Jednoduše jsem v tu dobu byla dost zoufalá. Furt jsem psala nějaký testy a přemýšlela nad svou budoucností, aniž bych věděla, zda mám vůbec jistou tu maturitu. Ale zvládla jsem to.
Vzali mě!
Dokonce mě přijali na oba dva obory, na něž jsem podávala přihlášky.
Divný no.
A to jsem na těch přijímačkách neměla ani ty podpatky (ještě divnější).
Takže jsem pak jela s taťkou do Brna na zápis.
Řídila jsem.
Víte, já řízení miluju.
Ale o tom vám napíšu někdy jindy.
No a vlastně tím se to všechno nějak zlomilo.
Měla jsem nastíněnou budoucnost a věděla jsem. že budu bydlet v Brně.
A tak tady teď bydlím se svýma nejlepšíma kamarádkama. Máme společně pronajatý byt a je to skvělý. Občas dost náročný, ale spíš skvělý. Začala jsem místo tramvaj říkat "šalina". Zvykla jsem si, že je téměř všude otevřeno i v neděli odpoledne a že do hospody je někdy lepší přijít dřív nebo si místo zarezervovat. Pomalu ale jistě vím, jak se odkud kam dostat a dokonce i po brněnských silnicích se začínám vyznávat. Když se mi nikam nechce, objednávám potraviny z Rohlíku (o tom jsem si dřív mohla nechat jenom zdát) a začala jsem víc pít kafe. Taky si můžu téměř cokoliv objednat na pobočku a platit nulové poštovné. Prostě jsem si na Brno hrozně moc zvykla. A i když cestování mě hrozně unavuje, jelikož domů cestuji kolem 4 hodin, za tohle mi to stojí. Takže sama denně bojuji s tím, zda jsem spokojená nebo ne. Hrozně mi trvá, než si zvyknu na něco nového. Cizího. Teď začínám cítit, že už to tu pro mě není tak cizí.
Začínám se cítit jako doma.
A jsem za to šťastná.
Taky jsem si u školy našla brigádu. Nejdřív jsem pracovala jako poštovní doručovatelka a teď dělám ve školce. Je to pro mě přemáhání sebe samotné. Nebudu vám lhát, že je to vždycky easy. Na druhou stranu jsem si díky Brnu, vysoké škole a mému jinšímu životu uvědomila, co chci v budoucnu dělat.
A taky to, že když se spletete s výběrem školy, není to tragédie.
Všechno se dá řešit.
I když je to pro vás náročné.
Všechno jde.
A pokud to začnete řešit, brzy se budete mít líp.
Věřte mi.
Klíčem úspěchu je dělat věci, které vás baví.
Ty, v kterých vidíte smysl.
Věřte mi.
Já o tom něco vím.
Ale o tom vám napíšu zase jindy.
Samostatný článek.
Slibuju.
A především jsem v roce 2017 poznala spoustu nových skvělých lidí. Utvořila jsem si tedy nové vztahy a ty vztahy, které již trvaly, jsem se snažila hýčkat. Moc dobře vím, že to se mnou mají kamarádi občas těžké. Přátelství se mnou někdy není jen tak. A i právě proto jsem hrozně šťastná, za lidi, které kolem sebe mám. Miluju je.
Pokud jste tento můj místy zmatený a zapletený článek dočetli až do konce, moc Vám děkuji. Vážím si toho.
Vážím si toho, že dáváte mému blogu šanci. Že dáváte šanci mě. A já jsem šťastná za Vás i za všechny lidi kolem sebe. Protože jenom díky nim jsem začala nosit podpatky, sukně i rtěnky, aniž bych se za to styděla. A především jsem si díky nim založila tento blog. O sobě. Bez studu a jakéhokoliv skrývání. Jste mým hnacím motorem. Moc si toho vážím!
A teď už končím, jelikož to začíná připomínat poděkování v knížce a já zatím žádnou nenapsala, tak aby mi pak do ní něco zbylo a měla bych tam co říct. Však to znáte!
Krásné Vánoce všem, Jája.
miluju ♥
OdpovědětVymazat