Udušené přátelství

Jsem smutná.
Proto se vám předem omlouvám.
Ale když jsem zakládala Jinej Vesmír, řekla jsem sama sobě, že budu psát to co cítím. Protože mě nebaví se furt schovávat, neřešit a dělat, že mě nic netrápí.
Protože trápí.
Jako každého z nás.
A tak chci být upřímná sama k sobě i k vám. Vepsat sem i svoje smutné myšlenky.
Protože i o tom je můj vesmír. Většinou je šťastný, veselý, rozskákaný, bláznivý a potrhlý. Občas je tam ale taky tma. Černá tma. Smutek, občas pláč a zlé myšlenky.
A to je právě teď.
Proto pokud chcete z mého vesmíru čerpat pouze štěstí a radost, přeskočte tento článek. Však on jen tak propluje tím mým vesmírem a pak se někam schová. Zmizí. Vím to.

Přátelství.
Co to vlastně je?
Krásný vztah mezi lidmi.
Vztah, kde si navzájem věříte, smějete se, svěřujete se a je vám krásně. A občas taky ne. Někdy je to těžší. Prostě život.
Ale vy to přátelství stále udržujete a snažíte se být pro přátele oporou. Protože i to je přátelství.
Kamarádíme se s někým, s kým je nám dobře. Skvěle. S někým, s kým se dokážeme hodiny smát, ale zároveň si vyměňovat názory. Diskutovat o světě a nacházet jeho význam.
Někdy ale přátelství něco naruší.
Občas je to přátelství jiné.
Někdy to můžou být povinnosti.
A nebo třeba vzdálenost.
Ta hlavně.
Nebo alespoň u mě to tak většinou je.
Kámen úrazu.
Myslíte si, že do přátelství patří i tolerance?
Jo?
Já taky.
Většina mých přátelství stojí hlavně na ní. Mám několik skvělých přátelství s těmi nejskvělejšími lidmi. Ale víte co? Tolerujeme se.
Tolerujeme to, že ten druhý nemá zrovna náladu. Nebo čas. A nebo se mu vážně jenom nechce. Ale bereme to. Se spoustou kamarádů se vidím hrozně málo. A mrzí mě to. Upřímně.
A myslím tím i svou rodinu. Protože i tu chci zahrnout do svého přátelství.
Pokud mě teď chápete.
Protože přátelství můžete mít i se svou mamkou nebo sestřenicí, bratránkem a tak. No ne?
Jde o to, že spoustu kamarádů vidím třeba jednou za čtvrt roku (proboha!). Někdy za půl.
A chybí mi.
Jenže to jinak udělat nejde.
Své rodiče někdy vidím po třech týdnech.
3 dlouhé týdny!
A já se snažím. Vážně.
Jenže někdy to prostě nejde.
Tenhle fakt mi došel, když jsem se odstěhovala do Brna. Najednou jsem nebydlela v Táboře a domov neměla jenom hodinu cesty autem. Plus jistotu toho, že se vždy na víkend vrátím do Prachatic. Teď jsem téměř na druhé straně republiky, autem mi to trvá 4 hodiny cesty (někdy i dýl) a je toho moc. Hlavně ze začátku bylo. Škola, práce a přátelství. Snažila jsem se to skloubit. A ono to jde. Jen to potřebuje tu zmiňovanou toleranci.
Vždycky když jsem přijela na víkend domů, snažila jsem se toho zvládnout co nejvíc. Trávit čas s rodinou, nehádat se, když se vyskytly křivdy, že opět jedu někam pryč, a trávit čas s kamarády. S každým kamarádem zvlášť, protože jsme se dlouho neviděli. Musela jsem jim to vynahradit. Jenže pak jsem se vrátila do Brna, snažila se neužírat tím, že mě nic nebaví, chodit na brigádu a občas do školy. Pak už to byl běžný kolotoč. Jenže pak už jsem nemohla. Duševně. Vždycky jsem pro sebe potřebovala hromadu času. Klid.
Jít sama do kina nebo do kavárny.
Projít se městem.
Jít do lesa a jen tak se toulat přírodou.
Čas pro sebe.
Jenom pro sebe.
Relax.
Jenže to jsem si sebrala. A začala jsem se nervovat. Zase.
Nešlo to.
Cítila jsem na sobě, jak mě vynervuje každá hloupost. Dokázala jsem být nervózní z toho, že pojedu odpoledne do města šalinou a lidi si mě budou prohlížet. Přitom na mě nebyli vůbec zvědaví. Jen se koukli a šli dál. Stejně jako já koukala na ně. Hloupost.
A tak jsem si přestala ubírat čas pro sebe.
A omezila jsem to. Začala jsem opět dodržovat svoje priority. Začala jsem znovu chodit sama na procházky. Přemýšlela jsem o všem a když jsem na víkend přijela domů, klidně jsem ho celý proležela v posteli. Bez výčitek. Svých vlastních výčitek. Snažila jsem se neřešit to, že na mě když tak bude někdo naštvaný. Copak moji praví přátelé nepochopí to, že potřebuji čas pro sebe? Že je pro mě celý to stěhování, nový město, lidi, škola i práce náročný. Celej ten režim? A víte co?
Pochopili.
Nikdo z mojich nejbližších mi nic neřekl. Žádný zprávy o tom, že na ně kašlu a naše přátelství nemá cenu. Nic. Tolerance.
A já se přestala stresovat, byla jsem uvolněná, přirozená a v klidu. Necítila jsem ten protivný tlak. Bylo mi dobře. A věděla jsem, že mám ty nejlepší přátele. Vážně je miluju.
Nemusíme se vídat denně, ale oni mě vždycky přijmou. Ať už mám špatnou náladu nebo nemám čas. Chápou mě. A já jsem jim za to neskutečně vděčná.

Jenže teď se mi stalo něco divného. Začala jsem to zas cítit. To, že další mé přátelství upadá. Že mě označují někým, kdo na ně kašle. Nemá čas. Má novej život, tak ho nic nezajímá. Ale to přeci není pravda. Neřekla jsem nic o mém novém životě. Ano, přestěhovala jsem se můj život se skutečně hodně změnil. Ale nikdy jsem neřekla, že mažu svůj starý život. Že mažu minulost a přátelství z něj. To je přeci kravina. Nemusíme se vídat každý týden, aby naše přátelství stále kvetlo, ne? Copak nedokáže kvést i tak? A tak jsem necítila tu toleranci vůči času ani dálce. Cítila jsem, že další přátelství to nezvládlo. Cítila jsme to, co jsme cítila před lety na střední škole. To, jako když jedno z mých krásných přátelství nezvládlo přechod ze základní školy na tu střední. Potápělo se. A mně bylo smutno. Jenže občas se s tím nedá nic dělat. I když se snažíte to všechno zachránit. Občas už to nebude jako dřív. To zvládne pouze to přátelství, kde je tolerance a pochopení. A tak se časem musíte smířit s tím, že další přátelství to opět nezvládlo. A přijmout to tak, jak to je. I když je vám smutno.

Tímto článkem nechci nikoho pomlouvat. Není to článek útočný. Já jsem šťastná, za lidi, které jsem během svého života poznala. Znamenali pro mě hodně. Strávili jsme spolu krásný chvilky a pak se naše cesty rozešly. A spoustu z nich ve zlým. Nevím proč. Kde se vzala ta zloba. Pro mě to byl spíš smutek. Spousta smutku.
Všechny, které jsem poznala a naše přátelství se časem udusilo. (Nebo udusilo nás?) Chci vám jenom říct, že ty časy pro mě znamenaly hrozně moc a navždy si je budu pamatovat. A vás taky. Děkuju za všechno. Jen chci říct, že tam chyběla ta tolerance. A na tom to všechno zrtoskotalo. Protože bez tolerance se žít nedá. Alespoň hezky ne.