Ležela jsem v posteli a přemýšlela.
O tom, na co se těším.
O tom, čeho se bojím.
O tom, co mě baví.
A taky o tom, co mě čeká.
V nejbližších dnech.
Následující víkend.
Jedu totiž domů na Šumavu a moc se těším. Budu se procházet lesem, v hlavě si budu snažit uspořádat zase trošku myšlenky, budu s rodičema a bude to skvělý.
Ale taky musím zítra splnit občanskou povinnost.
Jdu volit.
A jsem zastáncem toho, že by měl jít každý z vás.
Bez výjimky.
Na to není omluva.
Možná si teď říkáte, proč sem tahám politiku. Do mýho jinýho vesmíru nic takovýho nepatří, ne? Tam je krásně, voní po květinách, naději a štěstí. To je pravda. Pravda je ale i v tom, že politika je chtě nechtě součástí mého života. Ostatně jako života nás všech. Takže si myslím, že je na místě napsat článek toho, co se mi právě honí hlavou a popovídat si s vámi o politice. Prostě je to na místě.
Pochopím, jestli tento článek přeskočíte a budete čekat na nějaký moje další fňukání ohledně vejšky a práce nebo na článek o vnitřním štěstím a svobodě. Pochopím to a dokonce se na vás za to nebudu zlobit. Jenom se prosím zítra nebo v sobotu zastavte u voleb a projevte svůj názor dokud máte tu možnost. Děkuju.
O politiku jsem se nikdy dřív nezajímala. Občas jsem v televizi zaslechla nějaký ten politický skandál.
Prachy v krabici od vína.
Sprostý nadávky na novináře i občany našeho státu celkově.
Aligátor.
Zeman a jeho Becherovka.
Babišovo Čapí hnízdo.
Babišovo Agrofert.
Babišovo všechno.
Kradená propiska.
Kradený cokoliv.
Stanislav Gross a jeho kauza s bytem.
Dalších milion kauz o lidech, kteří mají řídit náš stát.
Naší krásnou zemi.
Takže jsem politice vůbec nerozuměla (a asi ani teď jí tak úplně nerozumím), ale věděla jsem jedno. Že je to v háji (slušně řečeno).
Já.
Ty.
Soused od vedle.
Čechy.
Morava.
I Slesko.
Nepočítaje to, že už se mi tak nějak hůř říká, že jsem Čech.
A že jsem hrdej Čech.
Teda hrdej na krásy naší země, nikoliv na vedení.
Protože já jsem čecháček, abych pravdu řekla. Ale o tom se rozhodně dozvíte časem. Myslím, že už brzo vám o tom napíšu něco blíž. Možná v souvislosti něčeho, s čím by jste to vlastně ani netušili.
Ale to je fuk.
Teď se vraťme zpět k Babišovi, Zemanovi a podobným jménům, které nás straší ze všech stran. No a k těm volbám.
Politika začala být součástí mého života, přemýšlení a celkového sebepoznání v době, kdy jsem se přestěhovala do Brna. Ne že by to bylo Brnem, ale potom byly volby a já přemýšlela nad tím, co je dobré a co rozhodně ne.
Pro naši zem, pro mě.
A tak jsem si pročítala programy zúčastněných, přemýšlela nad svými názory, dělala kompromisy (ačkoliv nerada) a přemýšlela o životě. Jak chci žít. Co chci a nechci dělat. A jak bych mohla žít, kdyby se něco změnilo.
A ačkoliv volby nedopadly úplně podle mého očekávání a já si uvědomila, v jak malé sociální bublině vlastně žiju, bylo to pro mě důležité.
Důležité v mém životě, v seberozvoji.
Uvědomila jsem si co chci a co zase nechci. Přemýšlela o životě celkově. A i když vyhrálo ANO ( i když jsem myslela, že to jakože spíš NE) a ta dnešní sestava taky nevypadá úplně podle mých představ o krásné zemi, jedno je mi jasné.
Já odvolila srdcem.
S čistým srdcem a pocitem toho, že jsem pro to něco udělala.
Shlédla jsem desítky politických debat. Smála se Babišovi a následně si kvůli tomu koupila knížku o jeho podvodech, abych se dočetla něco víc ( Fakt mě to zajímá. A je mi z toho zle. ), smála jsem se i Okamurovi a celýmu týmu rasistů z SPD (Míla Rozner se zapsal do historie politických trapáků svým vybrušováním, ale aspoň pobavil národ, ne že ne) a nevěřila vlastním očím, když jsem viděla, že lidi furt volí komunisty (to jako fakt?!).No a i když jsem to hrozně moc prožívala a dala do toho možná víc energie než jsem musela, hrozně moc mi to dalo.
Kromě smutnému zjištění o mé malé sociální bublině i smutného zklamání z našeho národu, jsem si uvědomila, jak moc lidí bere dnešní svět jako samozřejmost. Že jsou zase v tý svojí bublině a je jim úplně jedno, jak to všechno dopadne. Nejvíc nesnáším ty řeči, jakože svým hlasem nic neovlivní, že si to "ti nahoře" stejně udělají podle sebe nebo dokonce, že je jedno kdo bude krást tentokrát. Lidi, jakože vážně? Hráblo vám?
V minulé době jsme tolik chtěli volit, vyjádřit svobodně svůj názor a žít v té sladké svobodě a co děláme teď?
Při vůbec prvním volení prezidenta občany České republiky, jsme zvolili Miloše Zemana. Dobře, k tomu se nebudu teď vyjadřovat. Každopádně jsme volili. Ale teď mi přijde, že nás to nějak otravuje. 5 minut času. Dojít do volební místnosti a projevit se. Zakřičet o svojí svobodu a touhu po lepším životě. Nechání to na osudu.
To je přeci zbabělost.
Hloupost.
A možná naivita.
A tak bych vás chtěla prostřednictvím mého blogu poprosit, běžte zítra k volbám. Pojďte také projevit svůj názor a společně jako národ udělat změny. Nebojme se jich. Vždyť nechceme denně nadávat. Chceme se smát, užívat si a neopíjet se kvůli tomu, že jsme opět nechali zvolit někoho jiného. Říct jeho názor, ale svůj už zamlčet.
Berte to jako krok k lepšímu životu. Ke svému dobrému pocitu a k lepší (nejen vnitřní) svobodě.
Prosím.
Ať už si zvolíte jakkoliv (a třeba to i nedopadne podle vašich představ), ozvěte se.
Protože na to máte právo a protože je to člověku jaksi přirozené.
Mockrát vám děkuji, pokud jste si článek dočetli až na konec a třeba si z něj i něco odnesli.
Pochopení.
Chuť k životu.
Pobavení.
Vděčnost.
Cokoliv.
Děkuju.
Protože i to, že já píšu sem. Na místo, které si může kdokoliv přečíst.
Může přečíst a já to můžu napsat.
Chápete?
I to je ta svoboda.
Svoboda bytí i žití tady.
A není to jen tak.
Je to neskutečný dar, který jsme si před lety vybojovali.
Tak nebuďte hloupí a nezavírejte před světem venku oči. Na to není čas.
O tom, na co se těším.O tom, čeho se bojím.
O tom, co mě baví.
A taky o tom, co mě čeká.
V nejbližších dnech.
Následující víkend.
Jedu totiž domů na Šumavu a moc se těším. Budu se procházet lesem, v hlavě si budu snažit uspořádat zase trošku myšlenky, budu s rodičema a bude to skvělý.
Ale taky musím zítra splnit občanskou povinnost.
Jdu volit.
A jsem zastáncem toho, že by měl jít každý z vás.
Bez výjimky.
Na to není omluva.
Možná si teď říkáte, proč sem tahám politiku. Do mýho jinýho vesmíru nic takovýho nepatří, ne? Tam je krásně, voní po květinách, naději a štěstí. To je pravda. Pravda je ale i v tom, že politika je chtě nechtě součástí mého života. Ostatně jako života nás všech. Takže si myslím, že je na místě napsat článek toho, co se mi právě honí hlavou a popovídat si s vámi o politice. Prostě je to na místě.
Pochopím, jestli tento článek přeskočíte a budete čekat na nějaký moje další fňukání ohledně vejšky a práce nebo na článek o vnitřním štěstím a svobodě. Pochopím to a dokonce se na vás za to nebudu zlobit. Jenom se prosím zítra nebo v sobotu zastavte u voleb a projevte svůj názor dokud máte tu možnost. Děkuju.
O politiku jsem se nikdy dřív nezajímala. Občas jsem v televizi zaslechla nějaký ten politický skandál.
Prachy v krabici od vína.
Sprostý nadávky na novináře i občany našeho státu celkově.
Aligátor.
Zeman a jeho Becherovka.
Babišovo Čapí hnízdo.
Babišovo Agrofert.
Babišovo všechno.
Kradená propiska.
Kradený cokoliv.
Stanislav Gross a jeho kauza s bytem.
Dalších milion kauz o lidech, kteří mají řídit náš stát.
Naší krásnou zemi.
Takže jsem politice vůbec nerozuměla (a asi ani teď jí tak úplně nerozumím), ale věděla jsem jedno. Že je to v háji (slušně řečeno).
Já.
Ty.
Soused od vedle.
Čechy.
Morava.
I Slesko.
Nepočítaje to, že už se mi tak nějak hůř říká, že jsem Čech.
A že jsem hrdej Čech.
Teda hrdej na krásy naší země, nikoliv na vedení.
Protože já jsem čecháček, abych pravdu řekla. Ale o tom se rozhodně dozvíte časem. Myslím, že už brzo vám o tom napíšu něco blíž. Možná v souvislosti něčeho, s čím by jste to vlastně ani netušili.
Ale to je fuk.
Teď se vraťme zpět k Babišovi, Zemanovi a podobným jménům, které nás straší ze všech stran. No a k těm volbám.
Politika začala být součástí mého života, přemýšlení a celkového sebepoznání v době, kdy jsem se přestěhovala do Brna. Ne že by to bylo Brnem, ale potom byly volby a já přemýšlela nad tím, co je dobré a co rozhodně ne.
Pro naši zem, pro mě.
A tak jsem si pročítala programy zúčastněných, přemýšlela nad svými názory, dělala kompromisy (ačkoliv nerada) a přemýšlela o životě. Jak chci žít. Co chci a nechci dělat. A jak bych mohla žít, kdyby se něco změnilo.
A ačkoliv volby nedopadly úplně podle mého očekávání a já si uvědomila, v jak malé sociální bublině vlastně žiju, bylo to pro mě důležité.
Důležité v mém životě, v seberozvoji.
Uvědomila jsem si co chci a co zase nechci. Přemýšlela o životě celkově. A i když vyhrálo ANO ( i když jsem myslela, že to jakože spíš NE) a ta dnešní sestava taky nevypadá úplně podle mých představ o krásné zemi, jedno je mi jasné.
Já odvolila srdcem.
S čistým srdcem a pocitem toho, že jsem pro to něco udělala.
Shlédla jsem desítky politických debat. Smála se Babišovi a následně si kvůli tomu koupila knížku o jeho podvodech, abych se dočetla něco víc ( Fakt mě to zajímá. A je mi z toho zle. ), smála jsem se i Okamurovi a celýmu týmu rasistů z SPD (Míla Rozner se zapsal do historie politických trapáků svým vybrušováním, ale aspoň pobavil národ, ne že ne) a nevěřila vlastním očím, když jsem viděla, že lidi furt volí komunisty (to jako fakt?!).No a i když jsem to hrozně moc prožívala a dala do toho možná víc energie než jsem musela, hrozně moc mi to dalo.
Kromě smutnému zjištění o mé malé sociální bublině i smutného zklamání z našeho národu, jsem si uvědomila, jak moc lidí bere dnešní svět jako samozřejmost. Že jsou zase v tý svojí bublině a je jim úplně jedno, jak to všechno dopadne. Nejvíc nesnáším ty řeči, jakože svým hlasem nic neovlivní, že si to "ti nahoře" stejně udělají podle sebe nebo dokonce, že je jedno kdo bude krást tentokrát. Lidi, jakože vážně? Hráblo vám?
V minulé době jsme tolik chtěli volit, vyjádřit svobodně svůj názor a žít v té sladké svobodě a co děláme teď?
Při vůbec prvním volení prezidenta občany České republiky, jsme zvolili Miloše Zemana. Dobře, k tomu se nebudu teď vyjadřovat. Každopádně jsme volili. Ale teď mi přijde, že nás to nějak otravuje. 5 minut času. Dojít do volební místnosti a projevit se. Zakřičet o svojí svobodu a touhu po lepším životě. Nechání to na osudu.
To je přeci zbabělost.
Hloupost.
A možná naivita.
A tak bych vás chtěla prostřednictvím mého blogu poprosit, běžte zítra k volbám. Pojďte také projevit svůj názor a společně jako národ udělat změny. Nebojme se jich. Vždyť nechceme denně nadávat. Chceme se smát, užívat si a neopíjet se kvůli tomu, že jsme opět nechali zvolit někoho jiného. Říct jeho názor, ale svůj už zamlčet.
Berte to jako krok k lepšímu životu. Ke svému dobrému pocitu a k lepší (nejen vnitřní) svobodě.
Prosím.
Ať už si zvolíte jakkoliv (a třeba to i nedopadne podle vašich představ), ozvěte se.
Protože na to máte právo a protože je to člověku jaksi přirozené.
Mockrát vám děkuji, pokud jste si článek dočetli až na konec a třeba si z něj i něco odnesli.
Pochopení.
Chuť k životu.
Pobavení.
Vděčnost.
Cokoliv.
Děkuju.
Protože i to, že já píšu sem. Na místo, které si může kdokoliv přečíst.
Může přečíst a já to můžu napsat.
Chápete?
I to je ta svoboda.
Svoboda bytí i žití tady.
A není to jen tak.
Je to neskutečný dar, který jsme si před lety vybojovali.
Tak nebuďte hloupí a nezavírejte před světem venku oči. Na to není čas.
Mějte krásný den, Jája.
Komentáře
Okomentovat