Hlava státu

Musím si s vámi o tom ještě popovídat.
Tady na blogu.
Patnáct vteřin na instastories nestačí na všechny moje myšlenky.

Potřebuju toho říct daleko víc.

Pokud nejste úplní ignoranti, nejspíš vám neutekla informace o tom, že si volíme (snad) nového prezidenta. A že je to fakt důležitý. Protože máme možnost vyjádřit svůj názor a nestydět se za hlavu státu.
A tak se v posledních dvou týdnech rozjela bitva.
Jména Drahoš a Zeman jsou skloňována v posledních dnech víc než kdy jindy a vám z toho jde možná hlava kolem.
Někde jsem dokonce četla, že se rozdělila republika.
Něco na tom asi bude.
Bohužel se vám musím přiznat s tím, že Zemanův obličej potkám častěji než ten svůj (v odraze zrcadel, výloh nebo třeba okýnek u cesty zaparkovaných aut samozřejmě). Ten jeho je totiž na facebooku, titulních stránkách tuzemských deníků a hlavně na billboardech. A to nepřehlídnete ani kdyby jste chtěli.
Fakt.
V Brně máme výhled na silnici a u tý silnice jeden stojí.
Billboard, ne Zeman.
No a tak když se někdy podívám do dálky, trošku mě to praští do očí a sluníčko se zase trošku schová za mraky. Jakože mám horší den potom.
Vlastně je mi toho billboardu líto.
Je prokletej.
Předtím tam byl Okamura, pak nějaká reklama na Semtex (ta z toho byla nejlepší), pak tam dali obličej Mirka Topolánka a teď je tam rádoby podobizna naší reprezentativní hlavy státu. Bojím se co tam dají po volbách.
Asi toho zelenýho mužíčka z Alzi.
Ten by se tam hodil nejvíc.
Už jsem tak nějak smířená s tím, že ten billboard je prokletej a kazí mi výhled i den.
Volby mi narušují můj jinak hezký život i jinak.
Nám jet navštívit kamarádku a jsem z toho trošku nervózní.
Ptáte se proč?
Chce se zúčastnit události Volím Miloše Zemana (druhé kolo) a já přemýšlím, jestli je lepší za ní jet před volbama (a řešit, jestli vyhrajete ten či onen) a nebo až po volbách (a poslouchat to, jak volby dopadly a jak dopadnout měly).
No je to hard, vám říkám.
A ještě divnější je, že si s nějakým člověkem moc rozumíte, ale pak vám dojde, že politicky jste vlastně na úplně jiné lodi.
Není to zvláštní?

Každopádně zpět k nějaký vážnosti celé situace. Nejenže nám ty volby možná trošku zatřesou našemi životy. Ještě k tomu si zase sedneme a začneme přemýšlet. Protože nám dojde, že všechno není zas tak v pohodě, jak jsem si mysleli. Uvědomíme si sílu sociálních bublin a vlastně i jejich malichernost a smutné uvědomění z toho, že ta vaše bublina vypadá sice hrozně obrovsky, ale ve skutečnosti je to jenom malá bublinka.
A z tohohle zjištění je vám pak tak nějak smutno a snažíte se přemýšlet nad tím, jak to zlepšit. A co dělat pro to, aby jste byli pochopeni.
Nejspíš diskutovat.
A tak jsem u toho, o čem chci od samého začátku mluvit.
Přijde mi, že mezi sebou málo mluvíme. Neprobíráme společně různá důležitá témata, nehledáme porozumění a utíkáme před odlišnými názory k těm, kteří nám rozumí více.
Možná je to tím, že jsem knihovnice a tak nějak chtě nechtě s těmi informacemi a informačními zdroji pracovat umím a snažím se zlepšovat. A možná i díky tomu vzdělání vidím, jak moc tohle ostatní lidé neumí.
Převážně ta starší generace.
Lidi, kteří čtou diskusní fóra, ovlivněné deníky, facebookové komentáře na profilu Miloše Zemana nebo jen věří dezinformacím.
A já se ptám - proč?
Dobře, možná je jim to tak nějak podsouváno. Nechají se ovlivňovat aniž by si to uvědomili.
A tak říkám, proč knihovny (a nebo ještě líp studenti) nedělají nějaké diskusní večery nebo odpoledne? Proč se lidi nesejdou, neproberou se fakta, nevyslechnou se?
O to víc nechápu to, že s těmi dezinformacemi máme problém i my - internetový děti. Děti, které mají možnost si vybírat informace. Správné informace. Máme možnost vyhledávat, ověřovat fakta a učit to i ty, kteří technologiím nerozumí.
Kde je chyba?
Řekla bych že v nás.
V lidech.
Že děláme, že nemáme vůbec čas. Rozhodujeme se na poslední chvíli a hlavně spolu nemluvíme.
Proč utíkat před odlišným názorem?
Kdyby jsme se spolu víc bavili, bylo by to krásný. Třeba bychom se aspoň jednou pochopili. Ve všem, nejen ve volbě prezidenta.

A tak jsem smutná, rozčílená a zároveň hrozně zklamaná z toho, jak jsou nám všechny možnosti otevřeny, ale my se raději uzavíráme čím dál víc.

Včera proběhla snad nejdiskutovanější debata obou kandidátů na prezidenta. Přiznávám se vám bez mučení, dlouho jsem se koukat nevydržela. Jako vážně vám nevadí, že ten člověk je nemocný? A to jeho vyjadřování? Nevadí vám, že naše hlava státu se téměř nedokáže vyjádřit k věci a pokud tak učiní, tak jsou to slova plná útoku, směšnosti a arogance? Vážně?
Copak nechceme vypadat, jako vzdělaný národ, který si zvolil za prezidenta člověka, na kterého může být hrdý? Člověka, který se dokáže slušně vyjadřovat a svým vystupováním nikoho nepobuřuje?
To jsou lidé vážně tak slepí?
Jak už jste asi pochopili, já volím pana Drahoše. Už dlouho jsem necítila takovou směsici zodpovědnosti a zároveň zmatku a vzteku, jako zažívám právě teď.

Na konec snad jen - běžte volit.
A volte, podle sebe, správně.
Ať jsme hrdí.

S láskou, Jája.