Už dlouhá léta jsem zastáncem toho, že se nic neděje jen tak.
Všechno má svůj důvod a smysl.
Několikrát se mi to samo potvrdilo a doteď si to nemůžu vysvětlit jinak, než že šlo o nějaký předem vymyšlený plán.
Říkejte tomu třeba osud.
Kdo mě zná nebo sleduje už ví, že jsem tak trošku sluníčkář. No a taky věřím na sílu myšlenky, pozitivní energii a osud.
Prostě jsem si jistá, že všechno co se nám děje má nějaký smysl.
Určitě to zná spousta z vás.
Sedíte, jen tak si přemýšlíte a řeknete si:"Kdybych tenkrát neudělal tohle, nebyl bych vůbec tam kde jsem teď."
A takhle to mám i já.
A vlastně to mě přivedlo i k tomu si opět založit blog a představovat veřejně svoje myšlenky ostatním.
V poslední době jsem po strašně dlouhé době přemýšlela nad svým osudem. Cítila jsem odhodlání věci měnit a čelit jejím následkům. Udělat razantní změny a zase trošku změnit svůj život a posunout ho jiným směrem. V podstatě v tom sehrálo velkou roli to, že jsem nevěděla, zda udělám pro mě dost těžkou zkoušku z informační vědy a postoupím tak do dalšího semestru. V podstatě na tom má jistý podíl i to, že jsem jsem neudělala zkoušku z kritického myšlení, o kterém jsem si myslela, že jde pouze o formalitu. Všechny tyhle maličkosti na chvilku zatřásly s mým životem.
Když neudělám infovědu, můžu si zajít příští týden rovnou na pracák a zaregistrovat se.
A jak je to vlastně s brigádou, když budu vedená na pracovním úřadě?
Zvládnu u toho studovat ještě jazykovou školu?
Teď si nedělám legraci, tyhle myšlenky mi vážně poslední týden pobíhaly hlavou. A já jsem byla přesvědčená o tom, že příští týden vážně na pracák zajdu a možná dám výpověď v mojí stávající brigádě.
No obrovská změna mého života.
Zase.
A vy víte, jak nesnáším změny.
A tak jsem byla doma a říkala jsem našim, že to asi jakože nevyjde. A taky to, že příští úterý přijedu domů, zajdu na pracák a zjistím si všechny potřebné informace.
A víte co? Naši to vzali.
Nekřičeli na mě, že jsem neschopná (ne že by to někdy dělali) a že je jenom stojím hromadu peněz. Jenom přikývli a v klidu jsme spolu řešili vzniklou situaci. Jasně, nikdo jsme z toho nebyli nadšení, ale žádnou tragédii jsme z toho taky nedělali.
A já jsem seděla u nás v kuchyni a uvědomila jsem si, jak šťastná jsem. Za svoje rodiče, přátele, za svůj život. Že na mě nikdo nekřičí, že jsem to celý posrala a ničím si život. Nic. Dokonce jsem před rodiči nahlas řekla, že chci mít jednou kavárnu.
A víte co naši?
Že prej Prachatice jsou na takový podnikání moc malý a že prej bych to v Brně měla lepší.
Jo, to se fakt stalo.
A já jsem věděla, že když v pondělí tu zkoušku nedám, vážně si tím neničím život, protože všechno má nějaký smysl.
A pak byla neděle a já jsem to vzdala.
Jo, prostě jsem si řekla, že na tu infovědu nepůjdu vůbec a v úterý fakt vyrazím na pracák.
Místo toho jsem se začala v neděli večer učit (asi 18 hodin před nejtěžší zkouškou) a v pondělí tam šla. Že prej to zkusím, nebudu se ničím stresovat a hlavně si nebudu připadat jako budižkničemu. A tak nevím, jestli za to může pozitivní energie, kterou jsem se v ten den obklopovala, nebo moje krátkodobá paměť, ale já tu zkoušku dala. Na první pokus.
Můžete mi to někdo vysvětlit?
A tak jsem pak sestřence psala, že tomu vůbec nerozumím a že nade mnou byl asi nějakej anděl nebo co.
No a tak jsem hned v úterý šla na opravný termín z kritického myšlení a vůbec se nestresovala. Jakože buď projdu z předmětu, který mě za ten semestr bavil vůbec nejvíc a nebo to prostě nevyjde. A pak jsem se nestresovala, na všechny jsem se usmívala a bylo to hrozně skvělý.
A víte co?
Dala jsem to.
A tak v sobě cítím tu motivaci dodělat i ostatní zkoušky, přihlásit se na tu vysněnou pedagogiku a dál studovat. Nechat to svoje podnikání (i ten hnusnej pracák) zase na chvilku stranou. A i když teď nemám ještě nic vyhráno a furt je tady možnost, že vám příští týden napíšu dlouhej článek o mojí cestě na pracák, já v sobě teď cítím chuť bojovat. S tím vším.
A furt se usmívat.
To hlavně.
Protože od tý doby co jsem se rozhodla neřešit, mám ty dny tak nějak krásnější a naplněný.
I když nestíhám a musím se učit.
Jsou krásný a hodiny mi tak nějak nesplývají.
A proč vám tohle všechno píšu?
Dneska odpoledne jsem se brodila ve sněhu, cítila se krásně a cestou domů si zašla ještě do knihovny.
A půjčila jsem si svůj první časopis z knihovny. Vybrala jsem si červencové číslo Psychologie, kde je na titulce Klára Issová.
Nic divnýho, já vím.
Každopádně jsem před chvilkou časopis otevřela a přečetla si editorial.
A víte co se tam píše?
Šéfredaktorka uvádí číslo, které je plné vystupování z komfortních zón, sebepoznání a překračování svých vlastních limitů.
Tak nějak o všem, o čem v poslední době přemýšlím a snažím se jednat.
A tak mi opět došlo, že nic se neděje náhodou a že všechno má svůj smysl. Protože kdyby se mi do cesty nepostavila zkouška z infovědy nebo hořké zklamání z kritického myšlení, brala bych to studium tady jako samozřejmost. Hledala bych dál smysl toho co dělám a nevěděla bych kudy kam. Taky bych si opět neuvědomila, jak skvělé lidi kolem sebe mám.
Lidi, kteří mě podporují, ať už sluníčkuju a šířím dobrou náladu a nebo jsem zahrabaná v negaci a smutku. Věří v to, že všechno dělám srdcem a podporují mě ať už ve vysoké, cestování nebo mých snech.
Prostě v čemkoliv.
A hlavně mi neříkají, že se zahrabávám a že mé sny jsou hloupostí.
Věřím ve mě a já věřím v ně. A tak by to mělo být.
Nehledě na to, že kdybych si nevšimla Taťány Gregor-Brzobohaté na titulce, nesáhla bych i po dalším časopisu pod ním a neřekla bych si, že beru ten výtisk s Klárou Issovou, protože tu mám radši. No a pak bych si nepřečetla ten editorial a nic by mi nedocvaklo.
A vlastně by ani nevznikl tenhle článek.
A tak je nějak všechno jak má být.
A je to tak správně.
Všechno má svůj důvod a smysl.
Říkejte tomu třeba osud.
Kdo mě zná nebo sleduje už ví, že jsem tak trošku sluníčkář. No a taky věřím na sílu myšlenky, pozitivní energii a osud.
Prostě jsem si jistá, že všechno co se nám děje má nějaký smysl.
Určitě to zná spousta z vás.
Sedíte, jen tak si přemýšlíte a řeknete si:"Kdybych tenkrát neudělal tohle, nebyl bych vůbec tam kde jsem teď."
A takhle to mám i já.
A vlastně to mě přivedlo i k tomu si opět založit blog a představovat veřejně svoje myšlenky ostatním.
V poslední době jsem po strašně dlouhé době přemýšlela nad svým osudem. Cítila jsem odhodlání věci měnit a čelit jejím následkům. Udělat razantní změny a zase trošku změnit svůj život a posunout ho jiným směrem. V podstatě v tom sehrálo velkou roli to, že jsem nevěděla, zda udělám pro mě dost těžkou zkoušku z informační vědy a postoupím tak do dalšího semestru. V podstatě na tom má jistý podíl i to, že jsem jsem neudělala zkoušku z kritického myšlení, o kterém jsem si myslela, že jde pouze o formalitu. Všechny tyhle maličkosti na chvilku zatřásly s mým životem.
Když neudělám infovědu, můžu si zajít příští týden rovnou na pracák a zaregistrovat se.
A jak je to vlastně s brigádou, když budu vedená na pracovním úřadě?
Zvládnu u toho studovat ještě jazykovou školu?
Teď si nedělám legraci, tyhle myšlenky mi vážně poslední týden pobíhaly hlavou. A já jsem byla přesvědčená o tom, že příští týden vážně na pracák zajdu a možná dám výpověď v mojí stávající brigádě.
No obrovská změna mého života.
Zase.
A vy víte, jak nesnáším změny.
A tak jsem byla doma a říkala jsem našim, že to asi jakože nevyjde. A taky to, že příští úterý přijedu domů, zajdu na pracák a zjistím si všechny potřebné informace.
A víte co? Naši to vzali.
Nekřičeli na mě, že jsem neschopná (ne že by to někdy dělali) a že je jenom stojím hromadu peněz. Jenom přikývli a v klidu jsme spolu řešili vzniklou situaci. Jasně, nikdo jsme z toho nebyli nadšení, ale žádnou tragédii jsme z toho taky nedělali.
A já jsem seděla u nás v kuchyni a uvědomila jsem si, jak šťastná jsem. Za svoje rodiče, přátele, za svůj život. Že na mě nikdo nekřičí, že jsem to celý posrala a ničím si život. Nic. Dokonce jsem před rodiči nahlas řekla, že chci mít jednou kavárnu.
A víte co naši?
Že prej Prachatice jsou na takový podnikání moc malý a že prej bych to v Brně měla lepší.
Jo, to se fakt stalo.
A já jsem věděla, že když v pondělí tu zkoušku nedám, vážně si tím neničím život, protože všechno má nějaký smysl.
A pak byla neděle a já jsem to vzdala.
Jo, prostě jsem si řekla, že na tu infovědu nepůjdu vůbec a v úterý fakt vyrazím na pracák.
Místo toho jsem se začala v neděli večer učit (asi 18 hodin před nejtěžší zkouškou) a v pondělí tam šla. Že prej to zkusím, nebudu se ničím stresovat a hlavně si nebudu připadat jako budižkničemu. A tak nevím, jestli za to může pozitivní energie, kterou jsem se v ten den obklopovala, nebo moje krátkodobá paměť, ale já tu zkoušku dala. Na první pokus.
Můžete mi to někdo vysvětlit?
A tak jsem pak sestřence psala, že tomu vůbec nerozumím a že nade mnou byl asi nějakej anděl nebo co.
No a tak jsem hned v úterý šla na opravný termín z kritického myšlení a vůbec se nestresovala. Jakože buď projdu z předmětu, který mě za ten semestr bavil vůbec nejvíc a nebo to prostě nevyjde. A pak jsem se nestresovala, na všechny jsem se usmívala a bylo to hrozně skvělý.
A víte co?
Dala jsem to.
A tak v sobě cítím tu motivaci dodělat i ostatní zkoušky, přihlásit se na tu vysněnou pedagogiku a dál studovat. Nechat to svoje podnikání (i ten hnusnej pracák) zase na chvilku stranou. A i když teď nemám ještě nic vyhráno a furt je tady možnost, že vám příští týden napíšu dlouhej článek o mojí cestě na pracák, já v sobě teď cítím chuť bojovat. S tím vším.
A furt se usmívat.
To hlavně.
Protože od tý doby co jsem se rozhodla neřešit, mám ty dny tak nějak krásnější a naplněný.
I když nestíhám a musím se učit.
Jsou krásný a hodiny mi tak nějak nesplývají.
A proč vám tohle všechno píšu?
Dneska odpoledne jsem se brodila ve sněhu, cítila se krásně a cestou domů si zašla ještě do knihovny.
A půjčila jsem si svůj první časopis z knihovny. Vybrala jsem si červencové číslo Psychologie, kde je na titulce Klára Issová.
Nic divnýho, já vím.
Každopádně jsem před chvilkou časopis otevřela a přečetla si editorial.
A víte co se tam píše?
Šéfredaktorka uvádí číslo, které je plné vystupování z komfortních zón, sebepoznání a překračování svých vlastních limitů.
Tak nějak o všem, o čem v poslední době přemýšlím a snažím se jednat.
A tak mi opět došlo, že nic se neděje náhodou a že všechno má svůj smysl. Protože kdyby se mi do cesty nepostavila zkouška z infovědy nebo hořké zklamání z kritického myšlení, brala bych to studium tady jako samozřejmost. Hledala bych dál smysl toho co dělám a nevěděla bych kudy kam. Taky bych si opět neuvědomila, jak skvělé lidi kolem sebe mám.
Lidi, kteří mě podporují, ať už sluníčkuju a šířím dobrou náladu a nebo jsem zahrabaná v negaci a smutku. Věří v to, že všechno dělám srdcem a podporují mě ať už ve vysoké, cestování nebo mých snech.
Prostě v čemkoliv.
A hlavně mi neříkají, že se zahrabávám a že mé sny jsou hloupostí.
Věřím ve mě a já věřím v ně. A tak by to mělo být.
Nehledě na to, že kdybych si nevšimla Taťány Gregor-Brzobohaté na titulce, nesáhla bych i po dalším časopisu pod ním a neřekla bych si, že beru ten výtisk s Klárou Issovou, protože tu mám radši. No a pak bych si nepřečetla ten editorial a nic by mi nedocvaklo.
A vlastně by ani nevznikl tenhle článek.
A tak je nějak všechno jak má být.
A je to tak správně.
Komentáře
Okomentovat