Píšu Vám.
O všem a možná o ničem.
O tom co se v mém životě odehrálo za posledních pár dnů.
O tom, že jsem se nějak zasekla a přijde mi, že mi to písmenkování vůbec nejde.
O mém nadšení a lásce k psaní i k Jinému Vesmíru celkově a neustálém pocitu bloku uvnitř mě.
Ale rozhodla jsem se ten blok zničit.
Protože bude blok, nebude blog.
Ha, na vtipy tady asi není zrovna prostor.
No abych vám to nějak vysvětlila.
Nevím jestli je to nějakou negativní energií, kterou jsem možná do sebe částečně nasála a která mi říká:"Pozor na to co píšeš. A jak to píšeš. Nejde to. Není to ono.".
Já někdy takový pocity mívám. A nemusí to být spojený jenom s psaním. Prostě někdy stojím mezi lidmi a najednou mě začne něco tížit uvnitř mé hrudi. Nějaký těžký pocit. Možná strach.
Nevím.
Zatím jsem to nijak neřešila. Možná jsem jenom magor a nebo prostě padám. Padám z toho mého obláčku optimismu na tvrdou zem. V jednu sekundu. Bez varování.
A pak cítím ten bolestivý pád.
Ale kdo se bojí, nesmí do lesa.
A tak jsem si řekla, že vám napíšu článek. A protože mi něco v hlavě říká, že psaní článků na nějaké téma mi teď nejde, tak napíšu článek o ničem. Jen tak.
Teď se ale vážně zamýšlím nad tím, čím to může být.
Ten pocit.
Protože necítím žádnou demotivovanost.
Blog mě baví a v hlavě mám spoustu nápadů na to, co bych vám mohla napsat.
Vím, že vám mám co říct.
Jenže proč všechny články za poslední týden skončily v konceptech?
Bůh ví.
Já vím teda jenom to, že to psaní vážně miluju a myslím, že se ho i přes ten protivnej momentální pocit prostě nevzdám.
Možná za to může jenom minulý týden plný pocitů. Pocitů štěstí, chvilkového zmatení a uvědomění si toho, že některá minulost prostě nejde vymazat.
Jenže proč když se ozve někdo, koho máte rádi, přesto že jste své vztahy před několika lety zpřetrhali, tak vás to na necelý týden zamrazí?
Že co je správný a co ne.
Furt nějaký rozhodování.
Minulej týden byl pro mne velkou lekcí.
A tak bych vám teď chtěla říct - odpouštějte, milujte, nešiřte nenávist, ale nezapomínejte. A především nikdy nedávejte sebe až na druhé místo. Před kýmkoliv. Jasně? A před klukem už vůbec ne. Prostě si važte sami sebe a své hodnoty.
Protože co je víc než uvědomění si vlastní ceny?
Založila jsem si sešítek na blog.
Jmenuje se Vesmírno, má růžovou záložku láska a já ho miluju.
Je to moje inspirace.
Cesta.
Nadšení.
A i když vás tahle informace nikterak neobohatí, chtěla jsem vám ji říct.
A tak to teda teď víte.
Minulý týden byl náročný.
Možná až nesmírně náročný.
V pondělí i v úterý jsem měla zkoušku a pro velký úspěch jsem si další zkoušku hodila hned v pátek.
Krásný no.
Jenže já jsem vám byla ten tejden tak nabitá pozitivní energií.
Což je dost divný, protože tři zkoušky v jednom týdnu srší čímkoliv jen ne pozitivní energií.
Nevím.
Asi to bylo momentální pomatení smyslů.
Ale nádherný.
Asi mi z tý vejšky někdy už vážně hrabe.
Každopádně v pondělí jsem šla na zkoušku, kterou jsem už předem vzdala a že na zkoušku teda jó pudu jsem se rozhodla až v neděli večer. Ale o tom jsem vám už psala v minulém článku. Četli jste? Tam ze mě ta pozitivní energie jenom srší.
No a dostala jsem za C, takže jsem šťastná. A vlastně mi svitla naděje, že se nemám ještě vzdávat.
Že by to bylo zbabělství.
A tak jsem šla v úterý na opravu mého za tento semestr nejoblíbenějšího předmětu. Byla jsem předtím trošku zklamaná, že jsem ho nedala hned na poprvý, protože ho mám fakt ráda. Ale co už. Nebudu zas tak hrdá a nějak si to opravím. Snad.
No a dostala jsem P (né jako porno, ale jakože jsem prošla).
Dobrý ne?
A tak jsem šířila dobrou náladu, připomínala jsem člověka v reklamě na zubní pastu (jakože jsem se divně usmívala a věřila v bělejší zítřky) a tak nějak si užívala všeho a všech. Ok, tohle znělo dost pofiderně, ale myslela jsem to úplně normálně. Jenom jsem se usmívala a smála, vážně.
No a v pátek jsem šla na tu další zkoušku. Nevím, jak se to stalo, ale dostala jsem B.
To jsem zjistila dneska.
Takže jsem nadšená a nechápu nic.
Každopádně nadšení trošku střídá strach z nastávající poslední zkoušky, která mě čeká už v pondělí.
A já jsem přijela kvůli tomu domů.
Abych se celý dny učila a zároveň byla doma s rodičema.
A tak jsem si řekla, že se v úterý začnu učit, abych na to měla víc času a nenechávala to zase na poslední chvíli, ale místo toho se na instastories rozčiluju nad hloupostí některých lidí a pak vám ve čtvrt na dvanáct píšu tenhle článek. Nevím, co si mám o tom zase myslet.
Každopádně jsem se teď nějak vypsala a vám přinesla několik nedůležitých informací, který nikterak neobohatí vaše životy.
Omlouvám se.
A děkuju.
Za to, že mě posloucháte, čtete a ještě se vracíte.
A taky za to, že jste mi pomohli zadupat ten blok uvnitř mě a je mi zase krásně.
Vrhám se na psaní další článků, které by už měly být o něčem.
Tak snad se mi to povede.
O všem a možná o ničem.
O tom, že jsem se nějak zasekla a přijde mi, že mi to písmenkování vůbec nejde.
O mém nadšení a lásce k psaní i k Jinému Vesmíru celkově a neustálém pocitu bloku uvnitř mě.
Ale rozhodla jsem se ten blok zničit.
Protože bude blok, nebude blog.
Ha, na vtipy tady asi není zrovna prostor.
No abych vám to nějak vysvětlila.
Nevím jestli je to nějakou negativní energií, kterou jsem možná do sebe částečně nasála a která mi říká:"Pozor na to co píšeš. A jak to píšeš. Nejde to. Není to ono.".
Já někdy takový pocity mívám. A nemusí to být spojený jenom s psaním. Prostě někdy stojím mezi lidmi a najednou mě začne něco tížit uvnitř mé hrudi. Nějaký těžký pocit. Možná strach.
Nevím.
Zatím jsem to nijak neřešila. Možná jsem jenom magor a nebo prostě padám. Padám z toho mého obláčku optimismu na tvrdou zem. V jednu sekundu. Bez varování.
A pak cítím ten bolestivý pád.
Ale kdo se bojí, nesmí do lesa.
A tak jsem si řekla, že vám napíšu článek. A protože mi něco v hlavě říká, že psaní článků na nějaké téma mi teď nejde, tak napíšu článek o ničem. Jen tak.
Teď se ale vážně zamýšlím nad tím, čím to může být.
Ten pocit.
Protože necítím žádnou demotivovanost.
Blog mě baví a v hlavě mám spoustu nápadů na to, co bych vám mohla napsat.
Vím, že vám mám co říct.
Jenže proč všechny články za poslední týden skončily v konceptech?
Bůh ví.
Já vím teda jenom to, že to psaní vážně miluju a myslím, že se ho i přes ten protivnej momentální pocit prostě nevzdám.
Možná za to může jenom minulý týden plný pocitů. Pocitů štěstí, chvilkového zmatení a uvědomění si toho, že některá minulost prostě nejde vymazat.
Jenže proč když se ozve někdo, koho máte rádi, přesto že jste své vztahy před několika lety zpřetrhali, tak vás to na necelý týden zamrazí?
Že co je správný a co ne.
Furt nějaký rozhodování.
Minulej týden byl pro mne velkou lekcí.
A tak bych vám teď chtěla říct - odpouštějte, milujte, nešiřte nenávist, ale nezapomínejte. A především nikdy nedávejte sebe až na druhé místo. Před kýmkoliv. Jasně? A před klukem už vůbec ne. Prostě si važte sami sebe a své hodnoty.
Protože co je víc než uvědomění si vlastní ceny?
Založila jsem si sešítek na blog.
Jmenuje se Vesmírno, má růžovou záložku láska a já ho miluju.
Je to moje inspirace.
Cesta.
Nadšení.
A i když vás tahle informace nikterak neobohatí, chtěla jsem vám ji říct.
A tak to teda teď víte.
Minulý týden byl náročný.
Možná až nesmírně náročný.
V pondělí i v úterý jsem měla zkoušku a pro velký úspěch jsem si další zkoušku hodila hned v pátek.
Krásný no.
Jenže já jsem vám byla ten tejden tak nabitá pozitivní energií.
Což je dost divný, protože tři zkoušky v jednom týdnu srší čímkoliv jen ne pozitivní energií.
Nevím.
Asi to bylo momentální pomatení smyslů.
Ale nádherný.
Asi mi z tý vejšky někdy už vážně hrabe.
Každopádně v pondělí jsem šla na zkoušku, kterou jsem už předem vzdala a že na zkoušku teda jó pudu jsem se rozhodla až v neděli večer. Ale o tom jsem vám už psala v minulém článku. Četli jste? Tam ze mě ta pozitivní energie jenom srší.
No a dostala jsem za C, takže jsem šťastná. A vlastně mi svitla naděje, že se nemám ještě vzdávat.
Že by to bylo zbabělství.
A tak jsem šla v úterý na opravu mého za tento semestr nejoblíbenějšího předmětu. Byla jsem předtím trošku zklamaná, že jsem ho nedala hned na poprvý, protože ho mám fakt ráda. Ale co už. Nebudu zas tak hrdá a nějak si to opravím. Snad.
No a dostala jsem P (né jako porno, ale jakože jsem prošla).
Dobrý ne?
A tak jsem šířila dobrou náladu, připomínala jsem člověka v reklamě na zubní pastu (jakože jsem se divně usmívala a věřila v bělejší zítřky) a tak nějak si užívala všeho a všech. Ok, tohle znělo dost pofiderně, ale myslela jsem to úplně normálně. Jenom jsem se usmívala a smála, vážně.
No a v pátek jsem šla na tu další zkoušku. Nevím, jak se to stalo, ale dostala jsem B.
To jsem zjistila dneska.
Takže jsem nadšená a nechápu nic.
Každopádně nadšení trošku střídá strach z nastávající poslední zkoušky, která mě čeká už v pondělí.
A já jsem přijela kvůli tomu domů.
Abych se celý dny učila a zároveň byla doma s rodičema.
A tak jsem si řekla, že se v úterý začnu učit, abych na to měla víc času a nenechávala to zase na poslední chvíli, ale místo toho se na instastories rozčiluju nad hloupostí některých lidí a pak vám ve čtvrt na dvanáct píšu tenhle článek. Nevím, co si mám o tom zase myslet.
Každopádně jsem se teď nějak vypsala a vám přinesla několik nedůležitých informací, který nikterak neobohatí vaše životy.
Omlouvám se.
A děkuju.
Za to, že mě posloucháte, čtete a ještě se vracíte.
A taky za to, že jste mi pomohli zadupat ten blok uvnitř mě a je mi zase krásně.
Vrhám se na psaní další článků, které by už měly být o něčem.
Tak snad se mi to povede.
Mějte se krásně, Vaše Jája.
Komentáře
Okomentovat