První týden roku 2018

Stres. Nekvalitní spánek. Spousta nových zkušeností. Přemáhání se. Únava. Skvělý jídlo. Zážitky.

Takhle nějak bych ve zkratce popsala můj první týden roku 2018. Moc dobře si uvědomuju to, že ten týden ještě neskončil. Přesto bych se s vámi ráda o událostech těch několika dnů nového roku ráda podělila.

Začalo to kocovinou.

A dalším si uvědoměním, že mi ten alkohol nějak nejde.

Že už bych neměla pít.

Že bych si měla dát pár skleniček a jít domů.

Že jsem asi stará (aspoň na to pití).

Nevím, čím to je, ale od svých 20 to vůbec nedávám.

Sedánky u táborského Jordánu, v ruce pivo nebo víno, přemýšlení o světě s těmi nejlepší lidmi kolem. To už není dávno pravda. Dobře, nejlepší lidi mám kolem sebe furt (i když pár z nich už bohužel nevídám denně), ale oproti minulým letem je ze mě abstinent.

Fakt.

Ale nevadí mi to. Vážně ne.

Moje dnešní rejžovka.
Vlastně první v tomto roce.
A z kokosovýho mlíka.
Tak se chlubím.

No řekla jsem si to zas toho prvního. Že mi nevadí si občas dát nějakou tu skleničku a na festivalu se třeba i pořádně opít. Ale během roku už na to nějak nemám čas. Ani chuť.

Jsem asi suchar nebo co.

Každopádně na Silvestra jsem si to moc užila. Slavila jsem ho s jednou z mých nejlepších kamarádek.

V ten večer jsem si přišla opilá z Avanti.

V šalině jsem pila Plzeň.

V klubu jsem užírala z rautu.

Tancovala na rockové pecky s naprosto cizíma lidma a myslela jsem si, že mi to jde.

O půlnoci jsem cítila volnost a svobodu.

Dokázala jsem si povídat s naprosto cizím člověkem a pít hnusnou ochucenou vodku.

A ráno jsem v kabelce objevila porcelánovou misku s malou skleničkou a v mobilu spoustu vtipných fotek i videí.

Ze všech těch (ne)vzpomínek usuzuju to, že to byl skvělej příchod roku.

Abych nemluvila furt o alkoholu a věcí kolem něj, přesuneme se dál.

V první letošní den jsem rozdávala radost. Ráda dělám lidi kolem sebe šťastný a navíc jsem sestřence dlužila dárek k Vánocům. Původně jsem jí chtěla koupit roztomilej povlak na polštář od Anie Songe, ale ta na svém e-shopu přijímala objednávky až od 3. ledna.

A tak jsem si řekla, že do toho třetího vydržím.

Pak na mě na facebooku vyskočila událost. Pavel Callta bude slavit 27.2. v pražské Lucerně 5 let na scéně.

A sestřenka miluje Pavla. Já zase sestřenku, takže to bylo jasný.

No byl to prostě osud.

A my společně vyrazíme do Prahy.

Na koncert snů mojí sestřenky.

A já jsem šťastná, že ona je šťastná. Myslím si, že je všechno v naprostém pořádku a já když vidím její nadšení, cítím se tak krásně, že bych nejraději vykoupila všechny koncerty, které bude Pavel Callta v budoucnu pořádat.

To by šlo, ne?

Aby jsme se do toho nezamotali a pokračovali v mém dlouhém vyprávění dál. V úterý jsem vstávala do práce. A vůbec se mi nechtělo.

Den předtím mi nešlo vůbec usnout, a tak jsem spala asi 5 a půl hodiny. No hrůza.

Pro mě tragédie.

A bylo to na mě vidět.

Přemáhala jsem se k jakékoliv akci. Pro zahřátou postel a několik hodin spánku bych vraždila.

Strašný.

Celý úterý jsem si připadala jako chodící mumie.

Ale po práci legraci, a tak jsem si tu legraci vážně udělala a zajela jsem do města.

Na nákupy.

Pro misku!

A mám ji.

Pokud mě sledujete na instagramu, určitě vám neutekla moje radost, kterou z ní mám. Jsem vážně nadšená. Koupila jsem ji v Tigeru jenom za 50 korun! To bylo radosti!!

Ale jinak jsem byla celkem zklamaná.

Čekala jsem, že tam budou mít víc hezkého nádobí na focení. Ale on prd. Na druhou stranu jsem aspoň tolik neutratila a odnesla jsem si jenom tu misku a lepenku. U pokladny stál hrozně nepříjemnej prodavač. Jakože chápu, že návrat po svátcích do práce je náročnej. Jak už jsem řekla, taky jsem v ten den nebyla akční. Ale snažila jsem se bejt milá. Ale jemu snaha vyloženě chyběla. Neustále na zákazníky házel otrávený ksichty, takže jste sice odcházeli s taškou radostí, ale se znechucením z personálu.

Taky tak nesnášíte otrávený prodavače? Tak proč to dělaj proboha?!

Te kluk byl fakt na přesdržku. Určitě se budu ráda vracet. To vám teda povím.

Ach jo. Tohle je jedna z věcí, na který jsem alergická.

A těch je teda dost.

Věřte.

Ve středu jsem šla opět do práce. Naštěstí až na devátou, a tak jsem se těšila, jak krásně se konečně vyspím.

Omyl.

Nevím čím to zase bylo, ale zase jsem naspala kolem 6 hodin.

Takže bylo úplně jedno, že jsem šla do práce v devět.

Ten den byl hrozně zvláštní. Nechci moc zabíhat do podrobností. Jenom pro mě ten den nebyl vůbec jednoduchý. V práci jsem přemáhala sama sebe. Zase jsem si k sobě pustila blíž nějaké další lidi a ucítila jsem posun ve svém vlastním seberozvoji.

Chápete mě teďkon?

Chci tím říct to, že jsem udělala další krok ve své vlastní vnitřní svobodě.

Já mám někdy hrozný problém se před lidmi otevřít. Vůbec je k sobě pustit. A s brigádou ve školce tohle všechno bořím a cítím to každým dnem. Jak se mi tam nejdřív moc nechce, protože se tam ukazuju. Snažím se dělat věci správně. Být jakousi autoritou. Vychovávat. Ale přitom když tam jsem a všechno tohle dělám, dochází mi, že ty děti vychovávají mne. Že mě učí být lepší. Překonávat svoje limity. Pouštět si lidi víc k tělu. Nelitovat. A já pak cítím, že dělám věci správně a pokud ne, neobviňuju se za to. Snažím se to jen příště udělat líp a obdivuju to, jakým způsobem to všechno funguje. Je to zvláštní, nemyslíte?

Každopádně zpátky k tomu dni. Byl fakt divnej, ale hrozně důležitej. Jako by něco změnil. Byl zlomovej.

Byla jsem poprvý v životě s cca 15 dětma sama. A měla je vést.

A víte co? Povedlo se.

Byla jsem šťastná, i když vyřízená.

A dostala jsem slabší migrénu.

Ale v pět večer jsem se vracela domů šťastná, že jsem tohle všechno zvládla. Že jsem ten den přežila bez slz a že jsem neutekla. Že jsem bojovala a bravurně to vyhrála. Jsem pyšná. A vy by jste taky měli být. Na sebe. Za cokoliv. Za svoje výsledky, nové začátky, přemáhání se, hledání nové cesty a plnění cílů.

Na čtvrtek jsem se moc těšila. Hlavně proto, že jsem se konečně mohla vyspat. I když jsem vstávala v 8. A měla jsem v ten den svoje v historii úplně první zkoušky na vějšce. A ústní. Děs.

Nebo aspoň pro mě.

Nevím jak vy, ale já ústní zkoušení nesnáším už od základky.

A taky nesnáším, když nejsem připravená. A to já nebyla.

Rozhodně ne podle mých představ.

A přestože jsem před zkouškou nebyla ten týden vůbec nervózní, ve čtvrtek jsem se dokázala dost vystresovat. To já totiž umím. Ale o tom vám chci taky napsat jindy.

Nejhorší pro mě bylo, když kamarádka přijela domů z té samé zkoušky a měla to úspěšně za sebou. Nevím proč, ale asi mi došlo, že je to reálný a že za hodinu budu muset mluvit a předvádět nějaké výkony. A tak jsem jela pak šalinou na tu zkoušku a bála se.

Nejvíc asi toho mluvení a prázdna v hlavě.

Ale dala jsem to.

A mám Ačko.

Fakt.

Abych vám to vysvětlila, ten učitel je naprosto skvělej. A hodnej. To hlavně.

Na druhou stranu jsem v tý hlavě neměla takový prázdno, jak jsem si původně myslela. A tak jsem tam seděla, snažila ze sebe dostat všechno, na co si vzpomenu, nemlčet a nějak to zvládnout. A ono se to zvládlo.

První zkouška za mnou.

Šílenost.

A teď mě čekají další a další.

Ten rok teda začal pěkně, vám povím.

Ale ne, nechci být pesimistická.

Je to sice náročný, ale mě se líbí, že něco dělám. A že překonávám sama sebe a nesedím jenom na zadku.

To mě baví.

Po tý zkoušce jsme se sešly s holkama a zamířily jsme na Pho.

Moje úplně první Pho v životě.

Ale budu si na něj muset ještě počkat, protože měli plno. Takže jsme šly na burger. A kromě nepříjemný obsluhy (v tomhle roce na to mám nějaký štěstí, co?) to bylo skvělý. Jedla jsem burger, pila pivo (jedno zdravotní) a měla radost. No celý to hrozně uteklo a k večeru jsme s holkama šly do Skog Urban Hubu za Lénou Brauner. Byla tam od čtyř, prodávala svoje plakáty, deník nebo třeba pohlednice.

Chtěla jsem si koupit ten deník, ale než jsme si daly kafe s božským dortem (moje první sladkost v tomhle roce!) a pak vystály frontu, deník se vyprodal. Takže jsem zase alespoň ušetřila a koupila si pohlednici. A byla jsem šťastná.

Ten hrozně dlouhej a náročnej den se stal hrozně skvělým dnem.

Setkání s Lénou bylo... jiný. Hrozně krásný, ovšem. Každého krásně přivítala, pevně a dlouze objala, popovídala si s ním, podepsala se, vyfotila a opět na rozloučení dlouze a pevně objala. Bylo to hrozně krásný.

Těžko se to popisuje.

To se musí zažít.

Věřte mi.

Každopádně jsem cítila tu obrovskou pozitivní energii a cítila se nádherně. Jakože to všechno zvládnu. Že tenhle rok bude stát za to. Že to dám.

O tom jsem se přesvědčila hned v pátek. Protože jsem ve školce měla být do 12, ale byla jsem tam opět do pěti. A zas jsem ty děti odpoledne sama zvládla. A tak jsem opět odcházela unavená( a opět s migrénou), ale zároveň šťastná ze sebe samotné.

Jste na sebe taky pyšní? Že jste tak bravůrně zvládli první týden v měsíci? Že jste se poučili ze svých chyb? Že jste udělali další kroky?

V seberozvoji.

Ve své vlastní svobodě?

K lepšímu životu.

K lepšímu já.

Jaký jste měli první týden tohoto roku vy?

Krásný zbytek tohoto týdne i celého roku, s láskou, Jája.