Být sama sebou

Je to děsivý.
Někdy jen tak sedím a přemýšlím. O tom co dělám a co dělat chci.
Ráda bych vám tímto článkem trošku přiblížila sama sebe. Aspoň o trošku.
Zároveň bych vám ráda přiblížila podstatu Jinýho Vesmíru. O čem to vlastně celý je a proč. To je důležitý.
A taky bych vám tím chtěla říct - buďte sami sebou a nestyďte se za to.

Bojuju s tím docela dlouho. Nestydět se. Říct ostatním kdo jsem a co mě baví. Co si myslím a co neuznávám. Vlastně s tím bojuju dodnes. Denně se setkávám s tím, že se mě někdo ptá na můj názor nebo čeká, že se k nějaké věci jakkoliv postavím. A já někdy nevím. Mlčím, stojím a jenom koukám. A mám strach.
A nesnáším to.
Nesnáším to hrozně moc.
Občas sama nevím, čeho se bojím.
Kritiky?
Odsouzení?
Toho že už pro ně nebudu dost dobrá?
Nevim.
Víte, já už od mala měla takovou svojí vizi. Ideální představu o tom, jak bude můj život v budoucnosti vypadat. A taky vizi toho, jak se budu chovat. Že budu všem pomáhat, budu se furt smát, každej mě bude znát a lidi mě budou mít rádi. Už během školy jsem bojovala s tím, že se chci zalíbit. Později jsem pochopila, že moje osobnost zároveň nemůže dělat něco, co se jí nelíbí.
Naštěstí.
A proto jsem začala být sama sebou. Někdy ale dodnes vidím, jak se snažím lidem přitakávat, usmívat se a zalíbit se. Jak se bojím něco říct, aby si o mě nemysleli, že jsem třeba divná.
A tak mlčím a oni si to myslí stejně.
Každopádně jsem se časem naučila to, že zalíbit se všem prostě nedá. A tak se možná i díky Jinýmu Vesmíru chci prezentovat ostatním, říkat veřejně svoje názory a říkat ostatním - buďte sami sebou, nebojte se.
Je mi dvacet, za těch pár let jsem nasbírala nějaký to sebevědomí a sebelásku. Nestydím se za to, kým jsem a chci to ukázat ostatním. Proto když jsem zakládala tenhle blog, nedělala jsem nic anonymně. Řekla jsem si, že na blogu ukážu něco ze svého soukromí, odhalím svoje názory a budu tam cpát svůj obličej. Aby bylo jasno. Na druhou stranu jsem to nechtěla nikomu cpát. Řekla jsem si, že si každý najde můj blog. Kdo bude chtít, začne mě sledovat. Koho to nezajímá, půjde dál. Jednoduchý.
Jenže pak mi mezi sledujícími na instagramu začali přibývat lidi, který znám osobně.
Lidi, který mám ráda, ale i lidi, o kterých si nevím co myslet.
Začali mě sledovat i ti, o kterých jsem si myslela že jsme úplně jinde.
Názorově.
Životně.
Celkově prostě.
A byl to šok. V první vteřině jsem se hrozně vystresovala. Začala jsem cítit zvláštní nervozitu. To že se spojil můj reálný život s tím virtuálním.
S mým blogem, mojema názorama.
Všechno veřejně.
Pak jsem si řekla - klid, buď sama sebou. A vždycky jsem ty divný myšlenky zahnala.
Musím se vám přiznat - doteď se chvěju, když si mě začne sledovat někdo známý. Je to zvláštní, ale zároveň docela hezký. Fakt.
Říkám si, že je to furt můj blog. Že jsem to já. A tak kdyby ty lidi neměli zájem o moje názory a fotky mýho obličeje, odejdou.
Normálka.
A tak bych vám všem chtěla poděkovat. Všem, kteří mě sledujete a jste rádi za nový příspěvek na instagramu, nový článek nebo nějakou mojí ukecanou instastories. Děkuju. Moc to pro mě znamená.
Zároveň bych tím chtěla všem říct - buďte sami sebou a nestyďte se za to. Tvořte. Dělejte to, co vás zajímá a ukazujte to ostatním.

Takže Jinej Vesmír je možná z velké části i taková moje osobní terapie, způsob jakým prezentuju sama sebe a způsob kdy tvořím. Dělám to co mě vždycky bavilo a snažím se tím vždy předat nějakou zprávu dál. Snažím se učit sama sebe, že říkat veřejně své názory není špatný. A rozhodně není špatný to se prezentovat taková jaká jsem. Reálně.
Jsem ráda, že se můžu všem přiznat.
Že mě něco trápí, bolí nebo že mám z něčeho radost.
Že můžu říct veřejně to, že se cítím někdy sama. Že mám strach z toho co bude pak.
A často jsem zbytečně nervózní. Z maličkostí. Z cesty šalinou, z důležitých rozhovorů, ale často i z těch zcela běžných. Z toho že si pokazím budoucnost svojí leností.
Nebo ze seznamování.
A taky že si hodně lidí myslí, že jsem hrozně společenská bytost, ale já jsem ve skutečnosti hroznej introvert, kterej když neví jestli má říct něco nahlas, tak mlčí. A většinou nikdy nenapíše první.
Jo a že mám ráda život, ale někdy ho vůbec nezvládám žít. Že často jenom ležím v posteli, koukám se do stěny a cítím se hrozně sama. A nic mě nebaví. A chci se jenom tulit a poslouchat to, že to všechno zvládnem.
Nebo to že miluju hudbu. Jakoukoliv. Nestydím se za to. Miluju písničky od Neckáře, No Name nebo od Chinaski, i když nemám vůbec ráda tu jejich novou sestavu. Zároveň poslouchám československý rap. Mám moc ráda Renneho Danga, Maniaka, ale poslouchám hrozně ráda i Yzomandias. Jo a poslouchám pop. Poslední dobou docela dost.
A koukám se na stupidní seriály a miluju reality show.
A snažím se ten svůj život žít tak nějak skvěle, i když to často nejde. Snažím se.
Ale někdy mi přijde všechno hrozně pitomý a nic mě nebaví. Číst, zpívat, ležet. Nic.
A taky bych chtěla umět hezky tancovat. A chodit na box, ale nikdy jsem neměla koule na to se tam přihlásit.
A taky jsem si nechala utéct hrozně moc koncertů, protože se mnou neměl kdo jít a já se bála jít na párty sama.
A taky jsem hrozně nervózní z toho, když se na mě nějakej kluk dlouze kouká.
Nebo krátce.
To je fuk.
Vždycky uhnu pohledem.
Slaboch.
No a vždycky se tvářím, jak jsem hrozně statečná a ničeho se nebojím. Ale bojím. Bojím se rozhovorů a lidských kontaktů. Fakt. Nesnáším telefonování s cizími lidmi a tak nějak všeobecně jedu všechno přes city. Jestli mě chápete.
Jo a potřebuju ukončit smlouvu na poště, ale kvůli nervozitě jsem ještě nikam nezavolala. I když bych už od konce ledna měla. Čekaj na to.
A taky si musím dojít k doktorům, ale mám strach.
A je mi jedno co si kdo myslí, ale mám ráda čtení a hrozně ráda chodím do knihovny.
Jo a chybí mi Tábor. Ta bezstarostnost, to jak mi to ve škole tak nějak šlo, propitý středeční večery a to, že jsem skoro nikdy nebyla sama. Brno je skvělý. Jsme s holkama na bytě, nikdo nás nekomanduje a jsme samy sobě pánem. Ale Tábor mi hrozně chybí. Vážně.
Taky bych si chtěla koupit buldočka, ale nemám na něj peníze ani čas. Ale hrozně moc se těším, až si budu vydělávat a budu mít psí zlatíčko.
A taky mě mrzí, že náš pejsek stárne. Že to vidím vždycky, když přijedu domů. Jak ztrácí energii a není už tak divokej jak dřív.
Mrzí mě, že jezdím domů tak málo. A že ty víkendy doma vždycky tak rychle utečou.
Tohle byl jen zlomek. Zlomek mých strachů i toho, co miluju. Ale víte, co jsem tím chtěla říct? Že být sama sebou je hrozně uvolňující pocit. Chci vám říkat, z čeho mám strach a na co se těším. Chci vám ukazovat mojí tvář s makeupem i bez. Chci natáčet instastories a nepřemýšlet o tom, co si kdo myslí. Chci žít svůj život bez výčitek a být šťastná. Nechci se ohlížet neustále kolem a mít strach.
A chci, aby jste to pochopili i vy.
A byli šťastný.
Tvořte si taky svůj jinej vesmír, protože o to vlastně jde. Že si to můžete vytvořit podle sebe. Že jde o pozitivní myšlení.
Že jde jenom o to, jak budete věci přijímat vy. A jak nad nimi budete přemýšlet.
Buďte živý, veselý a šťastný.
Buďte sami sebou.

S láskou, Vaše Jája