A tak tu sedím

Sedím na balkoně a přemýšlím.
Chci vám psát článek o Holandsku, ale rekapituluju si celej dnešek a včerejšek.
Hrozně mě to mrzí.
Co to zase bylo?

Ranní probuzení.
Hrozný vedro v pokoji.
Slyším sekačku přes otevřený okno.
Kolik je?
Co je vlastně za den?
Čtvrtek?
Ne, moment. Středa vlastně.
Nezaspala jsem?!
Ne, dneska nejdu do práce. Všechno je v pohodě.
Nádech. Výdech.
To vedro je hrozný. Co je za roční období a kolik se, doprdele, hodin?
Nutím samu sebe, abych ještě měla zavřený oči, i když se mi už spát nechce.
Ale usnu. Aspoň na chvilku.
Přijde mi to jako vteřina, ale vím, že jsem zabrala na dýl.
Probudí mne tlumený zvuk nějakého videa na Youtube. Kde to jsem a co to bylo?
Přetánu si přes obličej peřinu a pevně tisknu oční víčka.
Nádech. Výdech.
Otáčím se na bok, hledám vedle postele mobil a zjišťuju, že je teprve osm hodin.
Zase se na chvilku uklidním.
Nádech. Výdech.
Cítím v sobě zas tu hroznou náladu, která mne přepadla včera.
Hej, teď jsem spala. Je jinej den, nálada by měla být zase normální. Tak co to je?
Jako kdyby jste se na někoho těšili a on by vám napsal, že dneska nedorazí. Že to dneska prostě nevyjde. A pak se to s váma táhne.

Jsem podrážděná, smutná a protivná.
Párky k snídani.
Super.
První sousto.
Druhý.
Cítím se o trošku líp.
Ale s posledním? Je to tu zas.
Já, moje nálada a sračky, který jsem poslala do svýho těla. Paráda.
Zacvičím si jógu a večer se půjdu proběhnout.
To půjde ne?
Chci ulevit hlavě a tělu dát zabrat.
Líp se mi usíná.
Nejradši bych už jela domů. Stýská se mi.
Trošku na to svádím tuhle svojí náladu.
Stýskání.
Po domově, klidu, přírodě, bezpečí.
Nejradši bych zavolala do práce, že zejtra nepřijdu, nasedla bych do auta a vydala se na cestu. Ale to neudělám. Nedovolím si to a vím, že bych tím akorát udělala zmatek.
Chodím po našem bytě, přemýšlím, co budu dělat a jsem protivná.
Ale já nechci být protivná.
Nechci být protivná na lidi, kteří si to nezaslouží.
Proč to dělám?
Proč mě tam moje hlava tlačí?
Mám je ráda nejvíc na světě a teď se na ně tvářím jako hovno. A víte co? Oni jsou na mě tak hodný. Neskutečný.
Neumím si představit, co bych bez nich dělala.

Už asi po stopadesátý refrešuju stránku se svojí přihláškou.
Dosud nerozhodnuto.
Hm, super.
Potřebovala bych už vědět, jak na tom jsem.
Co bude dál.
Došlo mi, že si tady plánuju prázdniny, práci a celkovou budoucnost, ale nic není vůbec jistý.
Uvidíme.
Stejně nevím co chci a nechci.
Jeden den plánuju, co budu dělat, když mě nevezmou ani na jeden obor a druhej den doufám v zelené přijat/a.
Komedie.

Koukám na mobil.
Žádná nová zpráva.
Super.
Hážu s ním na postel a mám všeho dost.
Stejně si za to všechno můžu sama. Na co jako čekám? Že bude psát každej den první?
Jsem naivka.
Vím, že když nepíše, je to jednoduší. Nekomplikuju život sobě ani jemu. Nezamotáváme se do toho ještě víc.
Jenže pak mi jeden den žádná zpráva nepřijde a já jsem smutná.
A co vlastně chci a nechci?
Nevím.
Proč mě nejvíc ze všeho štve právě tohle moje nevím?
Já chci vědět. Potřebuju si být jistá.
Vším.
Nejvíc sama sebou.

Já a telefony.
Nenávidím to.
Potřebuju zavolat kamarádovi.
Dlouho už jsem spolu nemluvili a já ho potřebuju slyšet a domluvit se i na osobním setkání.
Jenže koukám na mobil a žádný číslo nevytáčím.
Vytáčím možná tak sebe tímhle mým přístupem.
Potřebuju, aby jsme se spolu smáli a já věděla, že je svět tak nějak v pořádku.
Jako dřív.
Nevím, co bych bez těch kamarádů dělala.

Vytáčím číslo do ordinace.
Jsem nervózní, chodím sem a tam a čekám.
Konečně jsem se k tomu dokopala.
Konečně vyřeším jeden z x zdravotních věcí, který mě trápí.
Slyším, jak se číslo vytáčí.
Furt.
A zase.
- - -
Hodí mě to do záznamníku a anglicky mi radí, ať po zaznění tónu zanechám vzkaz.
To určitě.
O svých zdravotních problémech se bojím bavit celkově a ještě to budu říkat na záznamník.
Pche.
Nechám zaznít záznamník a pokládám telefon.
Zkusím to později.

Byla jsem na kafi a cheesecakeu.
Byl skvělej.
Seděla jsem na paletové lavičce, odpočívala, upíjela kapučíno a cítila se zase trochu líp.
Nádech. Výdech.
Všude byl klid.
Vedle mě sedí nějaký ruský pár. Jsou tak cute.
Pojídají čískejky jako já, pijou litr limošky a maj se krásně.
Trošku mi zvednou náladu, aniž by to sami věděli.
Je to nějak dobrý zas.

Dala bych si ještě ten druhej cheesecake, ale zakážu si to.
Tak to teda ne.

Jdu do Brněnky pro špenát.
Super, zase nemaj listovej. V to jsem vůbec doufala?
Sahám po mraženým a je mi z toho smutno.
Určitě to zkazí celou chuť jídla.
U pokladny se na mě kouká nějakej kluk.
Kupuje si s kámošem lahváče Starobrna a propaluje mě očima.
Uhýbám a radši se věnuju tomu špenátu.
Skládám ho na pás společně s dalšíma věcma.
Však on by mě neukous, Bože.

Jdu domů.
Napíšu vám článek o Holandsku.
Procházím do kuchyně a protáčím oči nad špinavým nádobím.
Už zase?
Kde se to špinavý nádobí furt bere?
A proč furt chodíme nakupovat nějaký jídlo?
Cítím, jak jsme do toho kousíčku dospělýho světa s holkama tak už někam padly.
A někdy je to hrozně otravný.
Tak já to pak umeju.
Zavírám se na balkón, otevírám notebook a začínám psát.
O Holansku.
Ale nejde to.
Trápí mě to všechno.
A tak začínám psát.

Všimla jsem si krabičky cigaret, která leží v pokoji.
Ze soboty.
Že by -.
Ne, to fakt ne.
Je to hnus.
O chvilku dýl na balkóně potkávám pár piv, který nám tam ještě zbily. Dám si?
Ani nemám chuť.
A vlastně taková ani nejsem.
Už dávno ne.
Naštěstí.
A tak si jenom sednu, cítím vítr ve vlasech a píšu.
O všem.

Cítím, že si tenhle článek někdo pošle. Svojí kamarádce, ségře, známejm. Že prej ta usměvavá a pozitivní holka má problémy. Že jí občas taky trošku trápí hlava, ale nahlas nic neřekne.
Jo, občas je to nahovno.