Být jen se svým já

Selflove sem.

Selflove tam.
To je furt samý - miluj se nebo kecy typu - je to jenom na tobě, protože ve výsledku jsi tady na to všechno sama.
A ony to kecy nejsou, jenom se chci zeptat - byli jste někdy jenom sami se sebou?
Jen vy a vaše já.
Den, dva, týden.
Nedejbože měsíc.
Zkuste to a zavolejte mi pak, za jak dlouhou jste upadli do depresí.

Možná si říkáte, že mi zase hráblo. Zase melu ty svoje nesmysly.
Máte pravdu.
Mám na vás pár jednoduchých otázek.
Máte se rádi?
Já sebe jo.
Jak moc?
Obrovsky. Fakt. Miluju se.
Znáte svojí osobu dostatečně?
Hrabe mi? Je docela kravina, abych sama sebe neznala, ne? Nikdo mě nezná líp.
Byli jste sami se svojí osobou alespoň 4 dny? Bez přátel, rodiny, svých nejbližších.
Bohužel ano a bojím se dnů, kdy to bude naprosto běžný.

No fakt. Tenhle tejden jsem byla doma sama. Když říkám doma, tak teď myslím u nás na bytě v Brně. On je v tom docela bordel, kdeže jsem vlastně doma, co? Momentálně mám 3 domovy.
Každopádně jsem tady byla bez svých nejbližších a jedinej lidskej kontakt byl s kurýrem z Rohlíku, prodavačkou v Brněnce nebo baristou v kavárně za domem. Přičemž nejvíc jsem si povídala s dětma ve školce. Věkový průměr 3 roky.
Proč vám vlastně tohle všechno píšu.
Vysvětlím.
Každej den jsem se vracela do prázdnýho bytu a odpočítávala dny, kdy pojedu domů (tentokrát na Šumavu domů).
Zbývá jeden den.
Jen tak mimochodem.

Ježiši, hrozně se sama v sobě ztrácím.
Totiž v těch myšlenkách, co proudí mojí hlavou.
A to je právě to.
Za tenhle tejden, kdy jsem byla vlastně na všechno úplně sama mi došlo, že se vlastně skoro vůbec neznám a že sebelásku mám sice dobrou, ale v něčem mám furt mezery.
Když vás něco trápí, tak se chcete být vždycky s lidmi nebo sami?
Já rozhodně s lidma.
Těma mýma.
Ještě donedávna jsem si myslela, že mám samotu celkem ráda. Jo, jsem někdy hrozně společenská, přátelská a mám ráda zábavu. Pak se musím ale zavřít k sobě do pokoje a třeba 3 hodiny nevycházet. Prostě si tam jen tak být.
V tom jsem měla jasno dávno.
Ale že když budu celý týden doma bez svých lidí a bude mi to ubližovat?
Tak to jsem si teda nemyslela.
Nemyslela jsme si, že mi bude tolik scházet ta jistota, že tam někde jsou ti moji a že za nima můžu jít a smát se.
Jako kdybych zapla nějaký program, akorát že herce v televizi nemůžu obejmout ani kousnout do ruky.
Škoda.
To svoje kamarády jo.
No a herec ti taky nepochválí vlasy. Nezasměje se tvýmu vtipnu, ani se s tebou neopije.
Jó a už vůbec ti nepodrží vlasy, když pak po tom pivu budeš zvracet.
No prostě je ti bez tvých lidí smutno.
Tečka.
Jenže já si už dva týdny pohrávám s myšlenkou, že na tomhle světě jsem vlastně sama. Že sice kolem sebe mám skvělý lidi, kteří mě podporují a jsou mojí oporou. Každopádně ve výsledku to vždycky musím zvládnout sama.
Nikdo mě nebude vodit za ručičku, chodit na pracování pohovory ani shánět prachy.
Budou mojí oporou - mým soukromým psychologem.
Navedou mě, zvednou, když spadnu a kopnou mě do zadku, když budu líná nebo si nebudu věřit.
Nic víc ale udělat nemůžou.
A je to v pořádku.
Tohle není smutná realita, je to životní fakt.
Fakt, který jsem si musela uvědomit.
Fakt, který mi došel v mým necelých jednadvaceti letech.
Věc, s kterou jsem se smířila a přijala jsem ji.
No a teď jsem sama v bytě a přemýšlím nad tím, jak přijmout sama sebe.
Všude jsem šířila svoje chytrý kecy o sebelásce. A dokonce jsem si myslela, že tu sebelásku mám tak na 97%. Ale proč když jsem takovou dobu sama, tak začínám přemýšlet nad věcma, nad kterýma jsem už několik měsíců (nebo let?) nemyslela?
Je vážně tak těžký být jenom sama se svým já?
Najednou mi přijde, že mi vyhledáváme přátele proto, abychom zahnali nějaký svoje strachy, slyšeli, jak moc dobrý jsme nebo aby jsme se jednoduše nenudili.
Jenže neměli by jsme mi být tím člověkem, se kterým je nám nejlíp?
Nenudit se.
Cvičit.
Jít se projít sami se sebou.
Vzít sami sebe na rande.
Kreslit si, zpívat nebo běhat nahý po bytě.
Sami se sebou.
Protože chceme a protože můžeme.
Protože jsme sami se sebou šťastný.
A nevláčet se, neodpočítávat dny, kdy svojí hlavu zase zaměstnáme a narušíme svoje myšlenky myšlenkama svých kamarádů.
Nechci, aby jste byli vlci samotáři, kteří nemaj kamarády a chtěj bejt jenom sami se sebou.
Jenom je to taková moje myšlenka, na kterou jsme přišla během tohoto týdne.
Já vím, že to cpu do každýho článku, ale lásky není nikdy dost, proto vám chci zas říct to, jak moc miluju svoje přátele.
Moje soukromý psychology, terapeuty i alkoholiky.
Jo a vůbec si nemyslím, že svoje přátele mám jen na to, abych se nenudila. Neblbněte. Kvůli herci z telky bych nikomu kulkou hlavu neprostřelila.
Miluju je a snažím se být i já jejich oporou.
Jen je někdy dobrý si uvědomit, že někdy před sebou samým utíkáme - k filmům, knížkám nebo přátelům. A je hrozně super si uvědomit, že máme na čem pracovat.
Sami na sobě.
Že jsme tady sami a všechno v našem životě záleží jenom na nás.
Jo a že je někdy dobrý být sami se sebou.
I když se vám chce plakat.
A utéct ke svým lidem.
Objat je.
Rozesmát.
Ono vám dojde i to, že to není samozřejmostí. A že svět bez nich je docela smutný.
Zároveň však pracujte na tom, aby ten svět byl veselej i bez nich. Ne tolik divokej, ale aby nebyl tak smutnej, když jste sami jenom se sebou.
Jste svůj poklad.

Neztratili jste se?
Jestli jste dočetli až sem a chápete podstatu článku, tak jste borci!
Fakt.
Vyhráváte flašku vína a moje poděkování.
Díky.
Díky že jste, čtete a chápete.
Jste boží.

S láskou Vaše Jája.