Furt se mě někdo ptá.
Na to jak se mám.
Předpokládaj, že se mám skvěle. Všechno klape tak jak má, ne?
Mám před sebou ty nejlepší léta.
Mám v Táboře byt, hledám si práci a řítím se vstříc lepší zítřkům.
Sama to říkám.
Já vím a fakt to tak je.
Snažím se být furt ta usměvavá holka, která je pro ostatní oporou. Snažím se pomáhat a milovat. Jenže lidi si občas myslí, že na mě můžou hodit všechny svoje problémy, bolesti a trápení. Já jim vždycky ráda pomůžu, ale někdy to prostě už nejde. Dojdou mi síly.
Každej se časem unaví a potřebuje klid.
A tak to mám právě teď já.
V poslední době se snažím pracovat se svojí psychikou. Nepřehlížet svoje bolesti a trápení a řešit je sama se sebou. Sleduju různý pořady o seberozvoji a přemýšlím o věcech, o kterých se často nemluví. Začínám zas víc číst. Chci se vrátit ke kreslení a psát vám zas často jako dřív.
Protože mám furt co říct, jen někdy nevím, jak to všechno vyjádřit.
Nebudu vám lhát, v poslední době toho na mě bylo moc.
Sehnat novej byt, každej víkend jezdit mezi Prachaticema a Brnem. Přes 3 hodiny na cestách. Šíleně mě ta cesta unavuje.
Trávení celého týdne v práci, kde se mi v posledních chvílích vůbec nelíbilo. Zároveň však zaměstnat svojí hlavu tím, že jsem se budu několik hodin věnovat dětem. Jenže po 5. hodině jsem si zas skočila do těch svojich problémů - řešení toho, co si s sebou vezmu z Brna do Tábora. Zajišťování předání bytu, rerezentativní vystupování před lidma, neustálý počítání peněz a do toho stres, aby všechno bylo v pohodě. Jenže pak jsem se necítila v pohodě já. Byla jsem uhnaná a unavená.
Začala jsem zas víc jíst a vypadla jsem ze svýho zajetýho režimu. Byly týdny, kdy jsem nudu zaháněla cvičením a hrozně mě to bavilo. Teď jsem na to neměla nějak sílu ani náladu.
A oni se furt ptali, jak se mám a čekali, že se budu usmívat.
Ale co když jim někdy řeknu ne?
Nechci a nemůžu teď řešit problémy, protože jich mám dost sama.
Nechci vám teď odepisovat, protože potřebuju chvilku klid.
Nechci poslouchat vaše nadávání, že jsem furt pryč, vůbec neodepisuju a neposlouchám vás.
Někdy prostě nemůžu.
Málo z nich se zeptá,jestli si nechci odpočinout, pohladí mě po vlasech a nechají dál spát.
Odpočívejte.
Ptejte se víc sami sebe než ostatních.
Mluvte se sebou o svých problémech.
Neuzavírejte se před ostatními, jen svoje problémy neřešte prvotně s nimi.
Hledejte u ostatních rady, ale nečekejte, že za vás všechno vyřídí.
Vždyť to ani nejde. Zbláznili jste se?
A nenechte se ovlivnit moderníma technologiema - prostě si někdy vypněte zvuky a neodepisujte. Protože nechcete, nemůžete a především protože chcete být chvilku sami se sebou.
Často mi přijde, že se lidi na sebe koukaj divně, když někdo řekne, že potřebuje bejt sám.
Má depku? Je vadná?
Ne lidi. Když někdo potřebuje bejt sám, tak potřebuje bejt sám. Nic víc.
Přestaňte hledat problémy tam, kde nejsou.
Mám se ráda. Jsem pro sebe na prvním místě a nerada bych, aby tohle všechno vyznělo tak, že jsem sobeckej člověk, kterýho nezajímaj starosti ostatních. A taky že kašlu na lidi kolem.
Tak to vůbec není. Ráda vás vyslechnu, pomůžu vám a budu se těšit z vašich radostí. Jenom někdy už nemůžu. Nemůžu řešit vaše problémy, musím mít prostor pro svoje já. Život jede šíleným tempem a já nad svýma věcma někdy nestihnu úplně přemýšlet. Pak si ale musím dát prostor, zastavit se a všechno to nějak vstřebávat. A stejně tak svojí energii potřebuju vkládat i do svých zmatků a ne neustále řešit pouze ty vaše. Navíc mě stejně neposloucháte a chodíte si pro rady stále dokola. Všimli jste si toho někdy?
Kdo je tady pak sobeckej?
Furt já?
A jak je to vlastně se mnou?
V poslední době si nepřijdu dostatečně plná.
Chápete mě?
Momentálně se nacházím v období, kdy hledám.
Furt něco.
Hledání bytu, práce, svýho pohodlí na novém místě, hledání sama sebe, svého štěstí.
K tomu se pojí i poznávání nových míst, lidí i vlastního já.
Snažím se poznávat sama sebe, pracovat s tím a budovat lepší já.
S pevnější psychikou.
Učím se neomlouvat tolik ostatním lidem, když není důvod.
A nevysvětlovat jim až moc věcí, když jsou to věci z mého života a oni nemají právo se v tom šťourat.
Takhle to teď nějak mám.
A když jsem teď v tom procesu poznávání vlastního já, pokládám si sama sobě důležitý otázky.
Otázky ohledně svého života.
Co je pro mě důležitý a co ne.
Čemu se chci věnovat v budoucnu a na co budu plýtvat svou energií.
A jestli jsem vážně šťastná nebo jenom tak působí můj profil na instagramu.
Jo, Instagram. Ten je někdy příšernej lhář.
Vidíte usmívající se holku, která se miluje, vykašlala se na vejšku, hledá si novou práci a bydlí ve městě, o kterém v Brně jenom snila a smutněla po něm. Jde si za svým, skvělý.
Ale už nikdo nevidí to, když se do svýho břicha štípám, prospím celý hodiny a pak mám ty obří kruhy pod očima. Nikdo nevidí to, jak moc jsem ze všeho nervózní a už téměř nedokážu jíst před cizími lidmi. Nikdo nevidí, jak bojuju sama se sebou. A jak se snažím někdy nebrečet. Nebo jak jsem minule brečela v jeho náruči, ale přesto jsem věděla, že všechno je přesně tak, jak má být. I když to někdy až zbytečně moc bolí. Jenže když to bolí, je to skutečný. No ne?
A taky nikdo nevidí to, jak hledám tu práci, mám strach a čelím neustálým otázkám od ostatních:"Tak co ta práce? Máš už nějakou? Už je ten nejvyšší čas."
Ježiši, já bych na to zapomněla. Díky za připomenutí, fakt!
Takhle to je.
Protože i když někdy působíte hrozně sebevědomě a jste jakýmsi optimistickým motorem pro ostatní, někdy se ten motor prostě unaví. A musí nabrat sílu. Být jen sám se sebou a snažit se o to, aby se nerozpadl.
I když venku je všechno tak jak má být. A on to ví. Moc dobře si to uvědomuje. Ale ještě víc si uvědomuje, že potřebuje někdy ničím nerušenej klid.
A samotu.
A moje hlava je jako ten motor. Já hrozně ráda chodím s lidmi ven, bavím se a občas se i s někým seznámím. Jsou ale dny, kdy melu z posledního a chci bejt jenom sama. Uklízet si v pokoji, koukat na stupidní seriály, chodit po lese nebo jen tak být.
Sama se svýma myšlenkama.
Mějte se rádi.
S bolestí i radostí. S těma vašema vašema stresama, který jste si vytvořili sami uvnitř vaší hlavy. Buďte sami sebou a nebojte se ostatním říct, že zrovna nechcete, nemůžete a nebudete. Že to teď prostě nejde a chcete být chvilku sami.
A nebojte se, oni to pochopí. A kdyby to přece jenom nepochopili a říkali vám, jak moc sobecký jste, nechte je. Jen si to prosím nezačněte myslet a myslete především sami na sebe.
Jasný?
Chápeme se?
Pochopili jste to všechno, co jsem vám tím chtěla říct?
Jste skvělý a buďte skvělý především sami pro sebe.
Předpokládaj, že se mám skvěle. Všechno klape tak jak má, ne?
Mám před sebou ty nejlepší léta.
Mám v Táboře byt, hledám si práci a řítím se vstříc lepší zítřkům.
Sama to říkám.
Já vím a fakt to tak je.
Snažím se být furt ta usměvavá holka, která je pro ostatní oporou. Snažím se pomáhat a milovat. Jenže lidi si občas myslí, že na mě můžou hodit všechny svoje problémy, bolesti a trápení. Já jim vždycky ráda pomůžu, ale někdy to prostě už nejde. Dojdou mi síly.
Každej se časem unaví a potřebuje klid.
A tak to mám právě teď já.
V poslední době se snažím pracovat se svojí psychikou. Nepřehlížet svoje bolesti a trápení a řešit je sama se sebou. Sleduju různý pořady o seberozvoji a přemýšlím o věcech, o kterých se často nemluví. Začínám zas víc číst. Chci se vrátit ke kreslení a psát vám zas často jako dřív.
Protože mám furt co říct, jen někdy nevím, jak to všechno vyjádřit.
Nebudu vám lhát, v poslední době toho na mě bylo moc.
Sehnat novej byt, každej víkend jezdit mezi Prachaticema a Brnem. Přes 3 hodiny na cestách. Šíleně mě ta cesta unavuje.
Trávení celého týdne v práci, kde se mi v posledních chvílích vůbec nelíbilo. Zároveň však zaměstnat svojí hlavu tím, že jsem se budu několik hodin věnovat dětem. Jenže po 5. hodině jsem si zas skočila do těch svojich problémů - řešení toho, co si s sebou vezmu z Brna do Tábora. Zajišťování předání bytu, rerezentativní vystupování před lidma, neustálý počítání peněz a do toho stres, aby všechno bylo v pohodě. Jenže pak jsem se necítila v pohodě já. Byla jsem uhnaná a unavená.
Začala jsem zas víc jíst a vypadla jsem ze svýho zajetýho režimu. Byly týdny, kdy jsem nudu zaháněla cvičením a hrozně mě to bavilo. Teď jsem na to neměla nějak sílu ani náladu.
A oni se furt ptali, jak se mám a čekali, že se budu usmívat.
Ale co když jim někdy řeknu ne?
Nechci a nemůžu teď řešit problémy, protože jich mám dost sama.
Nechci vám teď odepisovat, protože potřebuju chvilku klid.
Nechci poslouchat vaše nadávání, že jsem furt pryč, vůbec neodepisuju a neposlouchám vás.
Někdy prostě nemůžu.
Málo z nich se zeptá,jestli si nechci odpočinout, pohladí mě po vlasech a nechají dál spát.
Odpočívejte.
Ptejte se víc sami sebe než ostatních.
Mluvte se sebou o svých problémech.
Neuzavírejte se před ostatními, jen svoje problémy neřešte prvotně s nimi.
Hledejte u ostatních rady, ale nečekejte, že za vás všechno vyřídí.
Vždyť to ani nejde. Zbláznili jste se?
A nenechte se ovlivnit moderníma technologiema - prostě si někdy vypněte zvuky a neodepisujte. Protože nechcete, nemůžete a především protože chcete být chvilku sami se sebou.
Často mi přijde, že se lidi na sebe koukaj divně, když někdo řekne, že potřebuje bejt sám.
Má depku? Je vadná?
Ne lidi. Když někdo potřebuje bejt sám, tak potřebuje bejt sám. Nic víc.
Přestaňte hledat problémy tam, kde nejsou.
Mám se ráda. Jsem pro sebe na prvním místě a nerada bych, aby tohle všechno vyznělo tak, že jsem sobeckej člověk, kterýho nezajímaj starosti ostatních. A taky že kašlu na lidi kolem.
Tak to vůbec není. Ráda vás vyslechnu, pomůžu vám a budu se těšit z vašich radostí. Jenom někdy už nemůžu. Nemůžu řešit vaše problémy, musím mít prostor pro svoje já. Život jede šíleným tempem a já nad svýma věcma někdy nestihnu úplně přemýšlet. Pak si ale musím dát prostor, zastavit se a všechno to nějak vstřebávat. A stejně tak svojí energii potřebuju vkládat i do svých zmatků a ne neustále řešit pouze ty vaše. Navíc mě stejně neposloucháte a chodíte si pro rady stále dokola. Všimli jste si toho někdy?
Kdo je tady pak sobeckej?
Furt já?
A jak je to vlastně se mnou?
V poslední době si nepřijdu dostatečně plná.
Chápete mě?
Momentálně se nacházím v období, kdy hledám.
Furt něco.
Hledání bytu, práce, svýho pohodlí na novém místě, hledání sama sebe, svého štěstí.
K tomu se pojí i poznávání nových míst, lidí i vlastního já.
Snažím se poznávat sama sebe, pracovat s tím a budovat lepší já.
S pevnější psychikou.
Učím se neomlouvat tolik ostatním lidem, když není důvod.
A nevysvětlovat jim až moc věcí, když jsou to věci z mého života a oni nemají právo se v tom šťourat.
Takhle to teď nějak mám.
A když jsem teď v tom procesu poznávání vlastního já, pokládám si sama sobě důležitý otázky.
Otázky ohledně svého života.
Co je pro mě důležitý a co ne.
Čemu se chci věnovat v budoucnu a na co budu plýtvat svou energií.
A jestli jsem vážně šťastná nebo jenom tak působí můj profil na instagramu.
Jo, Instagram. Ten je někdy příšernej lhář.
Vidíte usmívající se holku, která se miluje, vykašlala se na vejšku, hledá si novou práci a bydlí ve městě, o kterém v Brně jenom snila a smutněla po něm. Jde si za svým, skvělý.
Ale už nikdo nevidí to, když se do svýho břicha štípám, prospím celý hodiny a pak mám ty obří kruhy pod očima. Nikdo nevidí to, jak moc jsem ze všeho nervózní a už téměř nedokážu jíst před cizími lidmi. Nikdo nevidí, jak bojuju sama se sebou. A jak se snažím někdy nebrečet. Nebo jak jsem minule brečela v jeho náruči, ale přesto jsem věděla, že všechno je přesně tak, jak má být. I když to někdy až zbytečně moc bolí. Jenže když to bolí, je to skutečný. No ne?
A taky nikdo nevidí to, jak hledám tu práci, mám strach a čelím neustálým otázkám od ostatních:"Tak co ta práce? Máš už nějakou? Už je ten nejvyšší čas."
Ježiši, já bych na to zapomněla. Díky za připomenutí, fakt!
Takhle to je.
Protože i když někdy působíte hrozně sebevědomě a jste jakýmsi optimistickým motorem pro ostatní, někdy se ten motor prostě unaví. A musí nabrat sílu. Být jen sám se sebou a snažit se o to, aby se nerozpadl.
I když venku je všechno tak jak má být. A on to ví. Moc dobře si to uvědomuje. Ale ještě víc si uvědomuje, že potřebuje někdy ničím nerušenej klid.
A samotu.
A moje hlava je jako ten motor. Já hrozně ráda chodím s lidmi ven, bavím se a občas se i s někým seznámím. Jsou ale dny, kdy melu z posledního a chci bejt jenom sama. Uklízet si v pokoji, koukat na stupidní seriály, chodit po lese nebo jen tak být.
Sama se svýma myšlenkama.
Mějte se rádi.
S bolestí i radostí. S těma vašema vašema stresama, který jste si vytvořili sami uvnitř vaší hlavy. Buďte sami sebou a nebojte se ostatním říct, že zrovna nechcete, nemůžete a nebudete. Že to teď prostě nejde a chcete být chvilku sami.
A nebojte se, oni to pochopí. A kdyby to přece jenom nepochopili a říkali vám, jak moc sobecký jste, nechte je. Jen si to prosím nezačněte myslet a myslete především sami na sebe.
Jasný?
Chápeme se?
Pochopili jste to všechno, co jsem vám tím chtěla říct?
Jste skvělý a buďte skvělý především sami pro sebe.
S láskou, Jája
Komentáře
Okomentovat