Být silná a dokázat co jen chci

Něco vám teda povím.

Je toho v poslední době moc.
Jakože jestli jsem si před měsícem myslela, že toho je moc, tak jsem měla úplnou pohodičku. Žádný nervy.
Fakt.
A nebo mi možná přijde, že je toho moc jenom proto, že jsem celej minulej rok nic nedělala. Jenom se teda užírala tím, jak moc mě vejška nebaví a že jsem tak daleko od domova. Vlastně celej ten minulej rok beru jako takovou svojí dobu obrovského ztracení (sama sebe), zmatku a beznaděje a pak zase nacházení.
Toho kdo jsem.
A taky kým být chci.
Že chci procestovat svět, i když se někdy až zbytečně moc bojím cizích lidí.
Třeba na nádraží.
Taky tak nesnášíte nádraží?
Nebo na poště.
Jak tam všichni čekaj s tím papírkem v ruce, prohlíží si vás a ošklivě se mračí.
Jako kdyby jste vy mohli za to, že je tam taková fronta a čísla na displeji se vůbec nemění.
Jako kdyby jste vy mohli za jejich promarněný odpoledne.
Nebo život.
Na druhou stranu si pak jen tak na ulici s někým povídám.
O počasí, o tom co je novýho nebo že maj v Penny akci na rajčata.
Stejně o tom nic neví.
O mým životě, ne o rajčatech.
Ale je nám líp.
Oboum.
No taky jsem si uvědomila, jak moc je pro mě důležitý umění.
Jakýkoliv.
Počmáraný zdi - street art.
Náčrty lidského těla.
Nohou, dlaní, rtů.
Nebo hudba. Panebože, jak já miluju hudbu.
Ale o tom už jsem vám psala, co?
Za ten rok jsem si tak moc uvědomila, kým chci být.
I když jsem někdy zmatená a nesvá.
Uvědomila jsme si, že to není špatně.
Cítit se někdy špatně.
No prostě mi ten rok hrozně moc dal. Sice jsem se utápěla někdy v tom svým smutku. Chodila jsem do práce, pak občas do školy, ale připadala jsme si, jak moc tam nezapadám. Že mě ta vejška nějak nebere nebo co. Že občas sice probíráme něco zajímavýho, ale osobně mi to nic nedává.
Spíš naopak.
A já chci rozvíjet především sama sebe.
A jak jsem se bála pak chodit na literaturu.
Přitom tak ráda čtu.
A měla jsme zas strach, jako když jsem byla na základce, my měli matiku a já měla jít k tabuli.
Takovej ten pocit, když se hrozně (a vlastně úplně zbytečně) trápíte kvůli něčemu, co vám vůbec nejde. A co vám vůbec nic nedává.
Kromě toho trápení.
Ale já se nechci trápit.
Už nikdy.
A kvůli matice už vůbec ne.
Chci se smát.
Chci tancovat, kreslit, zpívat šíleně nahlas, dávat si víno u Jordánu a přemýšlet o životě.
I když mi to moc nejde.
Ten tanec, zpěv a kreslení.
Zbytek umím docela dobře.
No a tak jsem se dala do neznáma. Řekla jsem si, že se musím postavit na vlastní nohy.
Uvědomila jsem si, že nikdo za mě nic neudělá. A že já jsem svůj vlastní superhrdina.
A že sama se sebou musím občas trošku (hodně) bojovat, ale že to stojí za to.
I když někdy (často) spadnu na hubu.
No bóže no.
Když v zimě uklouznu na náledí, tak se taky pak rychle zvednu a nečekám tam na někoho, až mi podá ruku.
I když teda někdy se ta ruka hodí.
Ale ona přijde.
Od těch pravých. Pak se válíte na tý zemi, jste celý promrzlý a jste šíleně rádi, když vám někdo podá dlaň a zahřeje vás.
Třeba napořád.
U sebe.
Doma.
V teple.
S čajem.
Nebo svařákem.
Ten mám radši.

Víte co jsem vám tímhle vším chtěla říct?
Že někdy na tu zem spadnem.
A třeba to ani nemusíme čekat.
To je život, ten se vás neptá.
Bohužel.
Ale tak se neptejte ani vy jeho. Prostě se postavte na svoje nohy a nedejte se před nikým.
A před ničím.

Během toho roku jsem o sobě zjistila hodně.
Že se musím učit být sama se sebou.
Že si k sobě mám pustit i další lidi, protože oni mi chtějí pomoct a třeba mě chtěj mít rádi.
Že mě jen tak něco nepoloží a že jsme neskutečně silná.
I když si to často vůbec nemyslím (kravina, Jano!).
Že jsem ta nejlepší představa sebe sama.
No a taky že můžu.
Cokoliv jen chci.
Že musím bojovat se všema mýma strachama a překonávat se.
A tak bojuju. Snažím se nezbláznit z toho, že je 3. září a já ještě nepracuju. I když takhle jsem to vůbec nechtěla.
A co si o tom budou myslet zas ostatní.
Tse, ostatní.
Co ti o tom můžou vědět?
Vždyť ostatní za mě nechodí na ty schůzky a nerada si to připomínám, ale moji lidi moc dobře ví, jak to mám.
No a tak.
Nějak všechno dokola.
A tak si jdu dát véču, naleju si skleničku vína, zapřemejšlím nad tou mojí dospělostí a hezky se vyspím na ten další den.
Den, kdy mě čeká schůzka.
Pracovní schůzka, kterou maximálně vykročuju je svojí komfortní zóny a překonávám sama sebe. Schůzka, díky které (prosím) dostanu práci, v níž vidím svojí krásnou budoucnost. A že časem spojím všechno to co mě baví.
A budu se furt smát, hlasitě zpívat, tancovat na mole a pít víno u Jordánu.
Protože to bych si hrozně moc přála.
A protože v tý chvíli se cítím neskutečně živá.
A to já chci - žít, ne přežívat.

A vám všem přeju, aby vaše září bylo začátkem něčeho krásnýho. Krásný cesty za vaším snem. Cesty za vaším vysněným životem, kdy si pořádně namelete hubu, ale po tom pádu budete silnější a silnější. Věřte si a nenechte se jen tak lehce poslat dolů.
Dokážete cokoliv si jen usmyslíte.
Vážně.

S láskou, Vaše Jája