Mami, já chci být umělcem

Když jsem se v dubnu rozhodla ukončit školu, vůbec jsem netušila, do čeho se to za pár měsíců vrhnu.
A že to nebude vůbec snadný.
Myslela jsem si, že si najdu místo někde, kde se mi bude líbit. Práci, která mi zajistí normální peníze, díky kterým zaplatím byt, jídlo a pár zbytečností pro sebe.
No a že budu jezdit za holkama jednou za dva měsíce a ony zase za mnou.
A že budu na novým místě, budu hrozně šťastná a spokojená.
A to já ve výsledku jsem.
Je pravda, že se mi neskutečně stýská po Brně. Teda ani ne tak po tom městě, jako po těch mých třech zlatíčkách, který tam mám. Ony pro mě byly vždycky hrozným motorem, který mě hnal dál. Říkaly mi, že zvládnu všechno co jenom chci a když se mi zrovna nedařilo, vždycky mě rozesmály. Jenže teď jsme tak daleko a já bych se nejradši sbalila a jela se zas smát do Brna.
Jenže to nejde.
A já jsem dospělá a měla bych svůj život vzít pevně do svých rukou.
Jenže to já přeci dělám.
Snažím se, tak proč mi to někdy vůbec nejde?

Chvilky beznaděje

Když jsem sehnala v Táboře byt, byla jsem nejšťastnější na světě. Konečně si můžu odškrtnout jednu velkou položku v seznamu důležitých věcí. Jeden kámen mi tedy konečně spadl ze srdce.
To jsem ale nevěděla, jak velkej šutr tam ještě mám a jak mi bude ještě nějakej čas tížit to moje šťastný bytí tady.
Už v červnu jsem byla na jednom pohovoru. Tehdy jsem odpověděla na inzerát ohledně volného pracovního místa učitelky v soukromé mateřské školce.
"To by byla práce pro mě!" říkala jsem si a s naivním úsměvem na tváři jsem si myslela, že tohle prostě musí vyjít.
No jo, jenže nevyšlo.
Paní ředitelka s učitelkou, které se mnou pohovor vedly, byly skvělý, ale pak našly někoho s dlouhodobou praxí.
A tak mi tahle naděje zhasla stejně rychle, jako stačila vzplanout.

Obepisovala jsem nejrůznější volné pracovní pozice.
Administrativní pracovníci, recepční, nejrůznější zaměstnání. Jenže odpověď stále nepřicházela a tak jsem vyrazila do terénu osobně.
Řeknu vám, tohle pro mě bylo asi to nejtěžší. Vystoupit z nějaký svojí komfortní zóny, přijít do podniku a face to face se zeptat.
Ještě teď si vybavuju, jak jsem stála před vchodem do nějaké společnosti, snažila jsem se dýchat a uklidnit se. Ale vždycky jsem musela sama sebe kopnout do zadku, prostě vejít do místnosti a neotočit se zpátky.
Někdy mi nabízeli zkrácený úvazek a většině případů jsem porozdávala svoje telefonní číslo s tím, že pokud budou chtít někdy pomoct, můžou se ozvat.
Jo, většina měla zájem pouze o brigádníky.
A tak jsem zoufalá jela domu s pocitem méněcennosti a poraženosti.
Ještě si pamatuju, jak jsem lítala po celým Táboře a v jednu chvíli se mi ze sluníčka a toho, že jsem skoro nepila a kromě snídaně před x hodina jsem nic nejedla, udělalo zle. Jenže v tu chvíli jsme viděla jenom nějaký hon za prací.
Pěnězma.
Spokojeností mojí i mýho okolí.
Vzpomínám si, jak jsem u sebe v bytě seděla na vaně a snažila se nebrečet. Věděla jsem, že slzy by mi k ničemu nepomohly a že jsem skvělá, protože dokážu jenom vykročit ze svýho pohodlí a hrozně moc jsem tím překonávala sama sebe.
Pak jsem zvedla telefon a volala na další inzerát.
A domluvila si schůzku.
Další.
A měla jsem zase naději. Jenže v pondělí jsem zjistila, že se jedná o finanční poradenství (což v uvedeném inzerátu rozhodně nebylo) a bylo mi jasný, že jsem tam kde jsem byla.
Byla jsem dokonce i na jednom pohovoru v kavárně. A to by byla přeci práce, o který jsem vždycky snila. Jenže to je furt v jednání.
A já přitom chtěla pracovat už od září. Skvělý.
Fakt skvělý.
A navíc si nejsem jistá, zda bych tu kavárnu zvládla. Kvůli svojí psychice. Kvůli sobě.

Možná to vypadá, že jsem hrozně vybíravá, ale opak je pravdou. Já sama jsem se už vzdala hrozně moc svých nároků. Vlastně mám teď jen dva - finanční ohodnocení, díky kterýmu přežiju do dalšího měsíce a práce, který trošku rozumím (takže žádný finance, ajťáctví a montáž aut).
Copak toho chci moc?
Neřekla bych.

Ale je to lekce. Neskutečná lekce, který si vlastně hrozně moc vážím. Jo, fakt. Je to měsíc plný trápení, stresu a pár kil navíc.
No a?
Víte co, ono mi i tohle hrozně moc dává. Zase jsem si řekla, že dokážu mnohem víc, než si sama myslím. A taky vím, že ten dospěláckej život není zas taková pohodička, jak jsme si ještě před rokem mysleli. A taky se mi zase zvětšila sebeláska a vůbec nějaká selfcare. A vím, že tohle všechno je potřeba.
A taky jsem na sebe pyšná, že jsem nejdřív šla tam, kde by mě to neskutečně naplňovalo.
A že jsem se nerozbrečela doma na tý vaně.
Nebo venku ve městě mezi naprosto cizíma lidma.
Neměla jsem od toho kolikrát daleko.

Co nám ve škole neřekli

A vlastně jsem kvůli tomuhle mýmu hledání (sebe sama i zaměstnání) hrozně naštvaná na školství.
Fakt.
Jsem hrozně naštvaná na to, že nám neukázali, jak se vyplňujou různý tabulky. Že jsme nesestavovali hezkej životopis. Nebo že nás učili někdy hrozný kraviny, kvůli kterým jsme se po nocích trápili, ale neukázali nám, kde hledat štěstí pak.
Vlastně náš čas často plnili povinostma, který v životě nevyužijem. Místo toho aby jsme se učili sebepoznání, sebelásce a těm nejdůležitějším věcem v životě.
A tak se nedivím, že jsme tak zmatení.
V jednadvaceti, devatenácti.
Prostě pak.
Po škole.
V době, kdy by jsme měli být vyrovnaný se světem i sami se sebou.
Místo toho bloudíme a občas se ztrácíme.
A mě je to najednou hrozně líto.
Já mám zázemí - rodinu i pravý kamarády.
Ale někdo nemá takový štěstí a pak je stejně zmatenej jako já, ale nemá se kam vracet. Necítí ten krásnej pocit bezpečí.
A je na dně.
A tak jsem prostě smutná a naštvaná zároveň.
Protože to co bych se měla naučit už od svýho dětství, se často učím až teď - ve svých jednadvaceti letech.

Mami, já chci být umělcem

A tak jsme takový přerostlý a hlavně zmatený děti, který furt hledaj.

Ale my ve skutečnosti víme.

Chceme poznat celej svět a fotit různý krásný fotky jídel, předraženejch kafí a obřích vodopádů.

Nebo hor.

Já bych třeba hrozně ráda chtěla být učitelkou, blogerkou nebo spisovatelkou.

Víte, jak to myslím, ne?
Učit malý děti k lásce a ke knížkám. Předčítat jim příběhy a bavit se o tom s nima. Hrozně ráda bych taky psala knížky. A dělala jejich křty.

Ježiši, jak já bych ráda křtila!

Spolupracovala se svýma kamarádama a všichni by jsme dělali co jen by jsme chtěli. Protože, ty vole, já mám kolem sebe tak talentovaný lidi, to byste mi nevěřili! A já vím, že jednou dokážeme hrozně velký věci.

I když se třeba někdo může smát.

Já to vím.

A hrozně ráda bych teda učila, jak jsem řekla.

A ve volných chvílích bych psala - o tom svým životě. Vlastně tak jako to dělám teď, jen víc aktivně. A tak bych chtěla být umělcem.

Prostě proto.

Miluju umělce.

Jenže neumím hrát na žádnej hudební nástroj a tancovat mi nejde ani trošku. A kreslím si jen tak. Maloučko.

Ale píšu furt něco. Už od mala.

A tak na mě zbylo asi tohle místo.

Ještě je tu hraní, ale to by mi nešlo. Myslím si, že nedokážu jen tak něco hrát. Nebylo by to přirozený.

I když by holky řekly něco jinýho, prej jsem dobrá hérečka.

Tse, to zrovna!

No jo, jenže co teď?

Já chci prostě jenom učit, psát a být šťastná.

Jenže žádnej takovej inzerát jsem zatím nenašla a tak mi nezbývá než si najít nějakou tu práci, kde mě teda vezmou a já si to učitelství mezitím dodělám, no a psát vám tyhle řádky a čekat na nějakej ten inzerát snů.

A on někdy přijde.

A nebude to na netu.

Prostě přijde s životem.

Viď že jo?

S láskou, Jája