Co když už to nikdy nebude jako dřív?

Něco vám řeknu hned začátku - ne nebude.
A měli by jsme si to uvědomit a nějak se s tím smířit, i když přiznávám, že to jde někdy těžko.

Včera jsem měla ten typ dnu, kdy jste docela sociální, ale zároveň jste dost líný na to, aby jste mezi ty lidi vůbec šli. A tak se mi trošku zastesklo po těch chvilkách, kdy jsme leželi všichni na intru v jednom pokoji, cpali jsme se nezdravýma čipsama, upíjeli jsme Braníka a občas jsme koukali na nějakej film.
A nebo jsme si jen tak poslouchali písničky, povídali si a smáli se.
Víte, já považuju čas na intru (nebo celkově střední) jako jedno z nejhezčího období mýho života. Měli jsme plnou hlavu starostí, ale zároveň jsme kolem sebe měli pravý kamarády a věděli jsme, že to všechno spolu nějak zvládneme.
Jasně, občas se vyskytly nějaký spory, kdy jsme občas měli chuť od sebe utéct co nejdál. Jenže to nešlo, my byli spolu, přenesli jsme se přes to dusno a pak bylo zase krásně.
A teď bum - všechno je jinak.
Najednou skončila škola, my máme papír, že vlastně něco jsme a jdeme zas dál. Vzhledem k tomu, že jsme bydleli na intru, nebydlíme zrovna kousek vedle sebe. A tak to není zas tak jednoduchý.
Ale podle mě je základ si to nedělat sám zbytečně těžký - prostě to zvládnout a radovat se ze společných chvilek.
A o tom vám za chvilku řeknu víc.

Je to skoro rok a půl co jsem ze střední pryč. Už nebydlím na intru a řeším reálný problémy - práci, platba bytu i elektriky a do toho všechny ty moje sny, který si chci jednou splnit. A hlavně víc žít než přežívat.
Už neřeším to, kde budeme dneska večer pít, protože venku zase příšerná zima a u nás na patře je vychna. Už nic z toho.
Jasně, furt v sobě mám toho šílenýho magora, kterej se občas směje moc nahlas a říká trapný vtipy. Furt jsem ta holka, co si dá na hlavu čepici, obalí se do šály a dokáže si s tebou sednout jen tak k Jordánu s vínem a kecat o životě.
Ta holka tam je a doufám, že tam navždy bude. Jenže tahle holka si za ten rok a půl zažila hrozně moc věcí. Snažila se žít v novým městě daleko od domova, seznamovat se (i když jí to vůbec nejde), najít si brigádu, u toho chodit na školu, která jí vlastně hrozně ubíjela a pak řešit co bude dál - s životem. A stejně jako ta holka, tak i její kamarádi z intru si zažívají svoje problémy.
Shánění práce, málo spánku, stres a žití nějakýho spokojenýho života.
Nebo možná jenom přežívání. Kdo ví.
Jenže o tom nemůžu mluvit, mluvila bych za druhý a to by nebylo fér.
Každopádně - každej z těhlech bezstarostných lidí si prošel něčím jiným a dost často sám. Už jsme denně nesdíleli hlouposti o tom, jak nás někdo naštval nebo že se nám chce ze všeho brečet.
Už nesedíme s tím Braníkem a neschováváme ho před vychnou. Už se snažíme neschovávat - před životem a sami před sebou především.
A víte co?
Je to tak v pořádku.

Včera jsem nad tím hodně přemýšlela.
Procházím se Táborem, ve kterým to všechno začalo. První lásky, trapasy i obrovský přátelství.
V Táboře jsem nechala spoustu štěstí i slz.
Tábor mi dal ty nejkrásnější vzpomínky, formuloval mě a já i díky němu vím, kým skutečně jsem, kým chci být a co se mi na sobě nelíbí.
A tak jsem tu zase.
Bydlím tu a chci si to tak nějak všechno srovnat.
Sama v sobě.
A ono se mi to dost daří.
Už vím, že skutečný přátelství dokáže vydržet, pokud neděláme ze společnýho setkávání zbytečný problémy.
A vím, že ty lidi, který mi Tábor dal, tak ty mi nikdo nevezme. Vím, že jsme furt ty, který si toho Braníka někde daj (nebo radši Kozla, prosím). A vím, že to bude podobně skvělý jako tenkrát.
Pozor, pouze podobný, ne stejný.
Ale je přece hloupost, aby byly věci furt stejný jako dřív. Koukněte se, kde jste byli před rokem, měsícem, týdnem. Jak daleko jste se posunuli.
To je neskutečný.
Možná že se vám to nezdá. Prostě se ráno probudíte a vstáváte do podobnýho dne jako byl včera.
Ale je skutečně tak stejnej?

A tak jsem chtěla říct - je naprosto normální, že se věci (i lidi) posunuly dál. Jinak by to bylo moc monotonní a nás by to nudilo.
Je v pořádku, že si s někým už nerozumíš jako dřív.
Je v pořádku, když jste s někým prokecali celou noc a teď se po letech potkáte a nemáte si co říct.
A je v pořádku, když vzpomínáte na starý časy.
Ale není v pořádku, když po nich dlouze smutníte.
Žijte přítomností a budujte si budoucnost.
V tom je ta krása života.

A přijmeme to.
Že jsme se posunuli dál a že už to prostě nebude jako dřív.
Nikdy.
Ale je to v pořádku.
Přísahám.

Nechtěla jsem tady mluvit jenom o střední a intru.
Stejně tak to nebude jako dřív na základce. Už si nebudeme sedat na tu naši lavičku, koukat na videa na youtube a možná už si nedokážeme společně ani dojít na pizzu, kterou jsme měli tak rádi.
A kdyby jsme byli zase spolu ve třídě - rozuměli by jsme si?
Možná, ale třeba taky ne.
Všichni jsme už jinde.
Na druhou stranu - hrozně ráda potkávám lidi ze základky a prohodím s nimi pár slov. O tom našem životě teď.
A taky ráda sleduju to, jak jsme už dávno zapomněly na ten vztek a po letech na sebe zase promluvily a dokázaly jsme si povídat jako dřív. Děkuju Ti.
Stejně tak hrozně ráda potkávám lidi ze střední a vzpomínám v dobrým na to, jak nám všechno bylo fuk a bylo to neskutečně nádherný. Díky.
Už si nikdy nedáme na intru Braníka nebo se před vychnou neschováme u Fandy v autě a nebudeme si zpívat Harleje na celej areál. A asi se už nikdy nedokážeme nebavit o práci.
A v neposlední řadě jsem já s mýma holkama. Chodíme zas pít a protancovat celou noc. A jo, už spolu nebydlíme a není to jako dřív.
Jak to myslím?
Není to jako dřív v tom, že jim denně nevařím a společně si večer nedáváme víno. Ale je to krásnější. I když je mi po večerech vždycky smutno.
Ale já vím, že se máme a že si ten náš vzácnej vztah nechceme pošlapat.
A sice to fakt není (a nebude) jako dřív. To ale neznamená, že naše přátelství se nedokázalo posunotu dál - naopak. Jsme všechny úplně jinde, ale o tom to je. A je to hrozně krásný, i když občas smutný, ale já myslím jenom na to, jak krásná nás čeká budoucnost a uvědomuju si to, jak všechno tohle co mám teď, jsem chtěla před rokem.
A tak nechci bejt kyselá, ale užívat si ten lajf.

A vy to udělejte taky. Dojděte si teď hned na kafe, zalezte si k seriálu nebo si s kámošema dojděte pro pivo a schovávejte ho před vychnou. Protože je jenom teď a tady a je to nádherný.
Nikdy to nebude jako dřív, ale může to bejt lepší.
Vždycky.

S láskou, Vaše alkoJája