Tenhle článek jsem už párkrát rozepsala. Jenže většinou to skončilo tím, že jsem měla sklopenou hlavu, nahlas jsem si kňourala a říkala jsem si, že už teda asi vůbec neumím psát. Že mi to prostě nejde. Že jsem ztratila veškerou svou kreativitu a možnost vyjadřování se na kus papíru. Nebo webový uložiště, chcete-li.
Jenže dneska jsem to cítila. TO. Že by to mohlo vyjít. Jako kdybych v sobě odemknula něco, kde se za ty dva roky nahromadila všechna ta kreativita a teď chtěla ven. A já to teda zkusím. Vypsat se vám. Bez jakýchkoliv výmluv a prázdných slov. Ty dva roky, který jsem tu nebyla aktivní jsou ta tam. Myslím si, že to tak mělo být, jelikož jsem se snažila naplno žít, urovnat si svůj život a dát mu po tom věčným poflakování nějakej směr. A myslím si, že se mi to docela povedlo.
I když to teda někdy není vůbec růžový. Ale u koho je?
Ke všemu se ale dostanem časem. Slibuju.
To že bych se chtěla vrátit k blogování jsem tam kdesi v hlavě stále měla. Když jsem byla venku a něco mě napadlo, říkala jsem si, jak ráda bych se o tom s někým podělila. Jenže jak už jsem uvedla, nějak to nešlo. Nebyl správný čas.
Nechci vám ani teď slibovat, že budu aktivně přispívat.
Mám totiž práci (JO! Ten kdo četl články před dvěma lety ví, jak moc jsem bojovala a trápila jsem se, abych nějakou tu práci měla) a občas (často) jsem jednoduše unavená. Ale ráda bych tenhle virtuální prostor vyplnila a na nedlouhý seznam mých koníčků zařadila opět psaní.
Tak mi držte palce.
Před třemi týdny jsem byla se sestřenkou v zámeckých zahradách na Hluboké. Hanička mě trošku začala pošťuchovat k tomu, abych se k blogování vrátila. Nebudu vám lhát, že i to byl důvod, proč jsem zase tu.
Sestřenka a moje kamarádky, který prej čtou rády můj blog. (A říkaj to naprosto dobrovolně. Fakt!) No a já mám ráda je.
Nevím, kdo z vás tu stále je. Pokud vydržel někdo, koho jsem získala před dvěma lety - gratuluju vám! Jste borci!
Pokud tu budu mít někoho novýho - přečti si pár těch zmatených článků předtím. Bylo mi 20, byla jsem nešťastná na vejšce, hledala smysl života, snažila jsem bejt hrozně dospělá. Zbytečně jsem začínala vztah, kterej byl už dávno uzavřenej (a samozřejmě se zase uzavřel - ALE nelituj ničeho! Všechno má svůj důvod i když si zpětně připadáš jako zoufalá kráva.). A žila jsem v Brně. Po kterým se mi teda furt šíleně stejská, ale naštěstí se sem tam zas vrátím za nejlepšíma kavárnama a nejlepšíma lidma, který jsem kdy potkala.
No týhle sentimentality tady bude ještě víc než dost. To vám můžu slíbit.
Každopádně teď jsem o dva roky dál. A chci se s vámi opět sdílet - můj příběh, střípky vzpomínek, nejlepší recepty i knížky a filmy, který mě zrovna bavěj.
Prostě mně.
Nezlobte se za počet chyb, který v mých textech občas (často) najdete. Mám pro to ale skvělou omluvu (výmluvu?) - za poslední dva roky jsem napsala pouze pár esemesek, nákupních seznamů a pozor!, jako svůj nejdelší román bych uvedla email směrem k mojí svatební koordinátorce.
Ejhle, já jsem vám to ještě neřekla?
JO! Já se budu vdávat!
Ten život je jízda co a doufám, že ještě bude!
Všechno vám přiblížím v dalších článcích.
Mějte se krásně, buďte k sobě hodní a já doufám, že jste si našli alespoň jednu věc, kvůli které se sem na moje virtuální místo opět vrátíte.
Krásný večer.
S láskou, J.
Ahoj, tady jedna kamarádka, a je to pravda, doopravdy hrozně ráda čtu tvé články (tohle je taky napsané naprosto dobrovolně). A těším se, co dalšího sem přidáš ❤️
OdpovědětVymazatMoc děkuju, Míšo <3 .
Vymazat