Vděčná

 Ahoj,
tak se vám zase hlásím.
Jen tak bez nějakého konceptu ještě.

Je pět večer a venku už je velká tma.
Já mám tenhle začátek zimy docela ráda.
To očekávání na to, kdy přijde sníh.
Ten první sníh je ale beztrak nejhezčí. Vždycky mě donutí se zastavit uprostřed ulice, podívat se na nebe a sledovat jak ty malé nenápadné vločky padají k zemi.
A na moji tvář.
A na té se vždycky objeví malý potutelný úsměv.
Už je to tady.
Zima.

Sedím v obýváku, Kuba vedle mě hraje nějakou jeho novou hru.
Každej v tom svým světě.
Krásně nám je.
Mě ta tma, tlumené zvuky hry a jakýsi moje momentální rozpoložení nabádá k tomu, abych vám něco napsala.
A tak píšu.
Těším se z týhle mojí znovunalezený lásky ke psaní.
Čehokoliv.
Bez rozmyslu nechávám svoje prsty tancovat po klávesnici a psát sem svoje myšlenky.
Nejdřív je to bez konceptu, nápadu, myšlenky, idei..
Jenže pak to přijde a zrodí se něco, o čem ani nevím, že v té hlavě mám.
Vtipný ne?
Chtěla jsem vám psát o sněhu, lásce, štěstí a o tom teplém pocitu, který mě hřeje u srdce.
Je polovina listopadu.
Já jsem měla v noci na dnešek po půlroce noční.
Sakra, jak já je nemám ráda.
Ale víte co?
Já jsem si jí tak nějak užila.
Užila jsme si to ticho, pohled na osvícený kostel, studený chlad, který mým tělem projel, když jsem si při první obchůzce sedla na chvilku na terasu. A to jak mě pohltilo to zklidnění.
Zklidnění celého baráku i těch šílených pocitů a zmatků, které tam přes den probíhají.
Jako kdyby najednou zmizely všechny strachy i trápení.
A tak jsem tam stála na tom balkoně, pozorovala jsem spící město a uvědomila jsem si, jak mě ta práce zase baví.
A naplňuje.
Ale občas tak šíleně vysává a unavuje za toho normálního provozu. A těch lidí, které vnáší do našich životů někdy tolik zmatků.
Ale uvědomila jsem si i to, že jsem na sebe tak nějak pyšná.
Že to dávám a je mi tam zas tak nějak dobře.
I když mě to tam někdy tak moc štve, že chci začít křičet, vzít za ruku všechny ty lidi, co tam mám tak ráda a běžet.
Pryč.
Někam, kde nám bude líp.

Spolu.


A tak jsem teď doma.
Mám za sebou šestihodinový spánek, teplou vanu a pocit radosti z toho všeho.
Jsem doma.
Jsme spolu.
A já jsem tak nějak obyčejně a krásně šťastná.
A vděčná.
Za všechno.
Za pohlazení, za to že si večer jen tak sedneme a dáme si spolu skleničku vína.
Za pusu do vlasů.
A šimrání na nohou.
I když to vlastně bytostně nesnáším a rozčilujeme mě, že i když to víš, vždycky to naschvál uděláš.
Vždycky.
Ale teď mám pocit, že to tak nějak bytostně miluju.
Prostě tak.
Doma.
Spolu.
Unavení, šťastní, spokojení.
My.

A tak tady sedím a říkám si, že tenhle rok byl vlastně krásnej.
Jo, přinesl nám do života zmatek, strach a trápení.

Na druhou stranu jsme se díky tomu zastavili a podívali se sami do sebe.
A byli si tak nějak blíž.
Sobě.
I těm svým nejbližším.
A já jsem za to hrozně vděčná.

Tenhle rok jsem si několikrát myslela, že si sahám na dno.
Že tady je ta hranice, za kterou prostě už nemůžu jít dál.
Že nemůžu.
Ne.
A já to tak nějak dala.
Zatla jsem zuby a bojovala jsem.
Vstala jsem do práce, když už energie nebyla.
Kolikrát jsem prostě jenom hodila rukou a řekla, že to nějak dám. Dopadnou to nějak musí.
A ono to šlo.
Vždycky to nějak jde.
Fakt.

Kolik krásných míst jsem navštívila.
Jak moc jsem se smála.
Brečela dojetím.
Letos fakt docela dost.
Přečetla jsem pár skvělých knih.
A viděla skvělý seriály a filmy. 
Jakože fakt hodně. Na mě teda určitě.
A tak nějak si urovnala priority v životě.
Co chci a co už ne.
A jakým směrem se budu ubírat.
Dál.

Ruku v ruce.
Spolu.

Tímhle šíleným životem.

Rok 2020 byl pro někoho možná hroznej.
Já jsem za něj ale hrozně vděčná.
Dal nám všem obrovskou lekci, kterou jsme potřebovali.
Fakt.
Možná zním jako nějakej podělanej sluníčkář.
Zcela jistě bych mluvila jinak, kdybych byla podnikatel a měla živit svoje 2 děti.

Jenže já v téhle situaci nejsem.
Vím, že mám možná spoustu výhod.
Jsem mladá, bez závazků a v hlavě ještě tak nějak free.
A jsem za to obrovsky vděčná.

Strašně moc.

Užívám si té svojí role a beru si z tohohle šílený roku jen to nejlepší.
Protože to jak se na to budu dívat, to je jen moje volba.
Hrozně důležitá volba ale.
Protože jenom já ovlivňuju to, jak se budu cítit a jak se na věci budu dívat.
A já se chci víc usmívat.
A chci míň trápení.
I když tu občas bude.
V tomhle zmateném světě.
Já si ale vybrala být šťastná.

Krásný večer, J.