Říkala jsem si, že bych vždycky na konci měsíce, nebo na začátku toho dalšího, mohla udělat jakousi rekapitulaci.
Rekapitulaci toho, co se v uběhlém měsíc stalo.
Co se změnilo.
Co jsem zažila.
Co mi nejčastěji hrálo ve sluchátkách.
Jaký knížky jsem přečetla.
Nebo třeba to co se mi nepovedlo a co bych chtěla zlepšit.
Zkrátka klasický kecací článek, kde si to tak nějak hezky shrneme.
Během ledna jsem si všechno poctivě zapisovala. Jinak bych neměla nejmenší šanci si na cokoliv vzpomenout. Ne že bych nevěděla, koho zajímavého jsem v ten měsíc potkala nebo jaké místo jsem navštívila. Jenom mám takové dva problémy. Ten první je, že mám tendenci ztrácet se v čase. Jednoduše o něm nemít zas takový přehled. Takže se mi celkem často stává, že mi zážitek z minulého týdne přijde týdny vzdálený a nebo mi listopadové setkání se zajímavým člověkem připadá, jaká kdyby se odehrálo včera.
Mám v tom někdy bordel, no.
Ale copak se vám to nestává?
A pak je tu problém číslo dva a to je vám šíleně krásný problém.
Fakt.
Jsem za něj šťastná.
A to ten problém, že mám tendenci vidět v minulosti pouze to krásné.
Takže když si vzpomenu třeba na brigádu, kterou jsem měla letošní (nebo vlastně loňský) prázdniny, nevzpomínám si už téměř vůbec na stres nebo občasný smutek, který jsem prožívala. Vidím v těch letních dnech jenom to, jak jsme večer seděli vedle recepce, popíjeli pivo a měli se fajn. Že je další den zase za námi a že jsme to zase zvládli. A za nově vytvořené přátelství. Prostě tak.
Ale to jsem zase zaběhla někam, o čem teď psát nechci.
Takže skočíme z vyhřátého léta zase zpátky do pošmourného ledna roku 2018.
Můj rok začal asi jako rok každýho z vás - alkohol, příval štěstí a naděje v nejlepší rok mého života, kamarádi, opilecké tance ve tři ráno, vyhlídky v nové zítřky a ráno nepříjemná kocoviny, která mě opět vrátila do reality a řekla mi, že zas tolik pít už neumím. A pak jsem hned druhého hupsla do tohoto roku a začala pracovat. Skoro celý týden jsem chodila na brigádu a když jsem zrovna nebyla tam, měla jsem zkoušku.
Jo, o zkouškách byl vlastně celej tenhle měsíc.
Ať už mluvím o zkouškách osobních nebo těch školních.
A jelikož jsem vám o tom prvním týdnu roku 2k18 napsala samostatný článek, nejspíš vám to sem už nebudu vypisovat. Jednoduše jsem v ten týden hodně pracovala, málo spala, snažila se učit a tak nějak jsem na nic neměla čas. Kromě setkání s Lénou Brauner. A bylo to skvělý! Nehledě na to, že jsem poprvé v životě byla ve Skog Urban Hubu a dala jsem si tam jejich čokoládový dortík. Byl skvělej.
Dortík i ten večer.
Druhý týden jsem byla zase na brigádě. Tedy první tři dny tohoto týdne. Nebojte, tenhle článek nebude jenom o nudném fňukání o tom, jak jsem chodila jenom do školky.
Budu fňukat i nad dalšíma životně důležitýma věcma.
A tak jsem vstávala a překonávala svoje limity. Dokonce jsem byla s 15 dětmi úplně sama a snažila se je nějak zkorigovat. Nechci vám tvrdit, jestli se mi to úplně povedlo nebo ne. Ale přežila jsem já i děti.
Takže asi slušnej výsledek, ne?
Ve čtvrtek mě čekala zkouška z kritického myšlení. Říkala jsem si, jak je to easy a že když mě ten předmět během roku tolik bavil, tak ho prostě musím zvládnout bez nějakých velkých příprav.
Nezvládla.
Takže se dostavilo zklamání a následně i několik hodin učení a příprava na druhej termín.
A možná i kvůli tomuhle promarněnýmu prvnímu pokusu, jsem neměla zrovna pozitivní myšlení. Říkala jsem, že to nemá cenu a že odejdu z vejšky.
Teda že odejdu z vejšky na tenhle půlrok.
A pak jsem v tom viděla výhody.
Budu chodit do práce, ve zbytku volna budu vařit, hodně číst a nebudu se stresovat zbytečnostma.
No jo, jenže pak jsem si zjistila, jak by to bylo s mojí brigádou, kdybych byla na pracáku a co je to vlastně sociální a zdravotní a moje krásná budoucnost byla v háji. Ale pak se stal zázrak, já udělala jednu z nejtěžších zkoušek na první pokus a veškeré svoje myšlení jsem otočila o 180°. Ale o tom jsem vám už psala tady.
Třetí týden jsem nechodila do práce a měla jsem se hrozně krásně. Zkouškový bylo stále v plném proudu, ale já jsem se rozhodla to tolik neřešit. Před zkouškou jsem se vždycky učila, ale snažila jsem se tolik nenervovat.
Já jsem totiž hroznej nervák někdy.
A možná i díky tomu jsem strávila tak krásný týden a zvládla všechny tři zkoušky v jednom týdnu. Ale za to může ten můj problém s časem. Já jsem si totiž tak nějak vůbec neuvědomovala, že to všechno jsem zvládla pár dní po sobě.
No a pak byl pátek po zkoušce a x hodinách ve škole a my jsme s holkama vyrazily do města. Měl to být jeden drink, ale nějak se nám změnily plány.
Určitě to sami moc dobře znáte.
Takže dvě rady pro lidi, kteří nežijí v Brně, ale třeba by sem chtěli někdy zajet:
Rekapitulaci toho, co se v uběhlém měsíc stalo.
Co se změnilo.
Co jsem zažila.
Co mi nejčastěji hrálo ve sluchátkách.Jaký knížky jsem přečetla.
Nebo třeba to co se mi nepovedlo a co bych chtěla zlepšit.
Zkrátka klasický kecací článek, kde si to tak nějak hezky shrneme.
Během ledna jsem si všechno poctivě zapisovala. Jinak bych neměla nejmenší šanci si na cokoliv vzpomenout. Ne že bych nevěděla, koho zajímavého jsem v ten měsíc potkala nebo jaké místo jsem navštívila. Jenom mám takové dva problémy. Ten první je, že mám tendenci ztrácet se v čase. Jednoduše o něm nemít zas takový přehled. Takže se mi celkem často stává, že mi zážitek z minulého týdne přijde týdny vzdálený a nebo mi listopadové setkání se zajímavým člověkem připadá, jaká kdyby se odehrálo včera.
Mám v tom někdy bordel, no.
Ale copak se vám to nestává?
A pak je tu problém číslo dva a to je vám šíleně krásný problém.
Fakt.
Jsem za něj šťastná.
A to ten problém, že mám tendenci vidět v minulosti pouze to krásné.
Takže když si vzpomenu třeba na brigádu, kterou jsem měla letošní (nebo vlastně loňský) prázdniny, nevzpomínám si už téměř vůbec na stres nebo občasný smutek, který jsem prožívala. Vidím v těch letních dnech jenom to, jak jsme večer seděli vedle recepce, popíjeli pivo a měli se fajn. Že je další den zase za námi a že jsme to zase zvládli. A za nově vytvořené přátelství. Prostě tak.
Ale to jsem zase zaběhla někam, o čem teď psát nechci.
Takže skočíme z vyhřátého léta zase zpátky do pošmourného ledna roku 2018.
Můj rok začal asi jako rok každýho z vás - alkohol, příval štěstí a naděje v nejlepší rok mého života, kamarádi, opilecké tance ve tři ráno, vyhlídky v nové zítřky a ráno nepříjemná kocoviny, která mě opět vrátila do reality a řekla mi, že zas tolik pít už neumím. A pak jsem hned druhého hupsla do tohoto roku a začala pracovat. Skoro celý týden jsem chodila na brigádu a když jsem zrovna nebyla tam, měla jsem zkoušku.
Jo, o zkouškách byl vlastně celej tenhle měsíc.
Ať už mluvím o zkouškách osobních nebo těch školních.
A jelikož jsem vám o tom prvním týdnu roku 2k18 napsala samostatný článek, nejspíš vám to sem už nebudu vypisovat. Jednoduše jsem v ten týden hodně pracovala, málo spala, snažila se učit a tak nějak jsem na nic neměla čas. Kromě setkání s Lénou Brauner. A bylo to skvělý! Nehledě na to, že jsem poprvé v životě byla ve Skog Urban Hubu a dala jsem si tam jejich čokoládový dortík. Byl skvělej.
Dortík i ten večer.
Druhý týden jsem byla zase na brigádě. Tedy první tři dny tohoto týdne. Nebojte, tenhle článek nebude jenom o nudném fňukání o tom, jak jsem chodila jenom do školky.
Budu fňukat i nad dalšíma životně důležitýma věcma.
A tak jsem vstávala a překonávala svoje limity. Dokonce jsem byla s 15 dětmi úplně sama a snažila se je nějak zkorigovat. Nechci vám tvrdit, jestli se mi to úplně povedlo nebo ne. Ale přežila jsem já i děti.
Takže asi slušnej výsledek, ne?
Ve čtvrtek mě čekala zkouška z kritického myšlení. Říkala jsem si, jak je to easy a že když mě ten předmět během roku tolik bavil, tak ho prostě musím zvládnout bez nějakých velkých příprav.
Nezvládla.
Takže se dostavilo zklamání a následně i několik hodin učení a příprava na druhej termín.
A možná i kvůli tomuhle promarněnýmu prvnímu pokusu, jsem neměla zrovna pozitivní myšlení. Říkala jsem, že to nemá cenu a že odejdu z vejšky.
Teda že odejdu z vejšky na tenhle půlrok.
A pak jsem v tom viděla výhody.
Budu chodit do práce, ve zbytku volna budu vařit, hodně číst a nebudu se stresovat zbytečnostma.
No jo, jenže pak jsem si zjistila, jak by to bylo s mojí brigádou, kdybych byla na pracáku a co je to vlastně sociální a zdravotní a moje krásná budoucnost byla v háji. Ale pak se stal zázrak, já udělala jednu z nejtěžších zkoušek na první pokus a veškeré svoje myšlení jsem otočila o 180°. Ale o tom jsem vám už psala tady.
Třetí týden jsem nechodila do práce a měla jsem se hrozně krásně. Zkouškový bylo stále v plném proudu, ale já jsem se rozhodla to tolik neřešit. Před zkouškou jsem se vždycky učila, ale snažila jsem se tolik nenervovat.
Já jsem totiž hroznej nervák někdy.
A možná i díky tomu jsem strávila tak krásný týden a zvládla všechny tři zkoušky v jednom týdnu. Ale za to může ten můj problém s časem. Já jsem si totiž tak nějak vůbec neuvědomovala, že to všechno jsem zvládla pár dní po sobě.
No a pak byl pátek po zkoušce a x hodinách ve škole a my jsme s holkama vyrazily do města. Měl to být jeden drink, ale nějak se nám změnily plány.
Určitě to sami moc dobře znáte.
Takže dvě rady pro lidi, kteří nežijí v Brně, ale třeba by sem chtěli někdy zajet:
1. pokud si chcete jít večer někam sednout třeba jenom na pivo, místo si radši vždy předem zarezervujte, nebo dopadnete jako my (vždycky když si jdeme někam sednout) a budete vyhledávat volný stůl třeba hodinu
2. pokud si chcete někde skvěle zatancovat nejenom na elektro písničky a přitom být na skvělý diskotéce a navíc si z večera odnést i zážitek, běžte pít v pátek do Metráče. Hraje tam DJ Schafff a je skvělej. Věřte mi.
Čtvrtý týden tohoto měsíce byl klidný. Byla jsem celý týden doma, měla se učit na zkoušku z literatury a místo toho jsem viděla obě série českého seriálu Až po uši. A tak teď naléhavě hledám seriál, na který bych se mohla koukat. Začala jsem znovu koukat na Vinaře, ale většinou se na jeden film nebo seriál nekoukám dvakrát. Problém číslo tři.
Jo a taky jsem během toho týdne cvičila jógu. A bylo to skvělý. Vlastně byl celý ten týden skvělý. Víc jsem relaxovala než jsem se učila. Jenže pokud bych nerelaxovala, tak bych se kvůli volebnímu období musela naprosto zbláznit. No nic, o tom jsme si spolu už povídali na instagramu.
Na závěr článku bych vám (nebo sobě?) shrnula pár informací o tom, co jsem tento měsíc přečetla a poslouchala. Berte to jako takovou inspiraci. Třeba vás něco z toho zaujme.
Za leden jsem přečetla tři knížky. To je celkem slušný ne? Co říkáte?
Já si myslím že dobrý.
Přeci jenom jsem měla zkouškový.
Musím uznat, že i četba byla způsobem, kterým jsem během ledna prokrastinovala. Však to sami znáte.
A o jaké knížky se jedná?
K Vánocům jsem si přála několik knížek. U té jedné mi bylo celkem jedno, jak se její titul bude nazývat, chtěla jsem jakoukoliv knížku od Patrika Hartla. Už jsem si dlouho přála od něj něco přečíst, ale většinou ty tituly měli v knihovně rozpůjčované a když jsem si knížku zarezervovala, nevyzvedla jsem si ji.
Jo, občas
často dělám nelogický věci.
No a tak jsem pod stromečkem našla Malý pražský erotikon.
Tak se ta knížka jmenuje, aby jsme si dobře rozuměli.
A byla skvělá!
Nejdříve jsem se bála, že mi její četba bude trvat dlouhou dobu. Je tlustá a má malý písmena.
Opak byl pravdou. Byla neskutečně čtivá a zábavná.
No co víc bych vám řekla. Pokud máte rádi takový ten český humor a ironii osudu, sáhněte po ní. A pokud nejste takovým příznivcem, sáhněte po ní stejně. Nebudete litovat.
Jako druhá knížka, kterou jsem ale četla společně s erotikonem, je Mléko a med. Všichni jste určitě viděli tu fotogenickou knížku plnou krásných básniček. Obrovský boom udělalo ve světe její původní znění Milk and honey. Ale nebojte se, že by češtinu knížku nějak zkazila. Vůbec ne.
Chápu, že někdo má radši angličtinu, ale já jsem toho názoru, že obě verze znějí úplně jinak.
Alespoň si to myslím.
Třeba se pletu.
Každopádně já miluju jak češtinu, tak angličtinu.
Tak se tý češtiny tolik nebojte, vždyť je to hrozně nádhernej jazyk, ne?
Jako třetí a poslední knihu jsem si přečetla V šedých tónech, což byla součást zkoušky z literatury. Ale tuhle knížku jsem si chtěla přečíst už snad na střední. Takže jsem ráda, že jsem se k ní vůbec dostala. Protože já když vidím nějakou zajímavou knížku, mám potřebu si jí přečíst. Jenže to vůbec ale vůbec nestíhám. A tak na to často zapomínám a někdy se mi stane, že tu knížku zapomenu navždycky. A už si jí nikdy nepřečtu. Což je dost smutnej příběh sám o sobě, ale to bych sem teď nerada psala. Každopádně to byla snad moje úplně první kniha z dob druhé světové války, kterou jsem kdy četla. A byla nádherná. Nesla sebou kus litevské historie a hrůz války. Vřele vám ji doporučuji.
A co jsem vlastně poslouchala? Všechny ty písničky jsem si ukládala do zvláštního playlistu. Každopádně jako moje nejoblíbenější album měsíce leden bych rozhodně zvolila CD Precedens od Ega. Nečekala jsem až album vydá, takže jsem se k němu dostala až v lednu, tak nějak postupem času. Věci si k vám jednoduše najdou cestu samy, věřte mi.
Z alba mám ráda spoustu skladeb, nejradši mám ale skladbu V meste snov. Budete se divit, ale tuhle písničku jsem si nejdřív nechtěla vůbec pustit. Bůh ví proč jsem si myslela, že jde o nějaký tvrdý rap a egotrip, takže i když na mě písnička neustále vyskakovala, pustila jsem si ji až na Silvestra. A hned napoprvé jsem si ji zamilovala. Znáte ji? Když tak si ji pusťte tady.
Jako další písničky jsem si nejčastěji prozpěvovala A pak od Tomáše Kluse a nebo Motýli od Mandrage. Ostatně podívejte se na ten můj krátký playlist sami.
A co teď? V pondělí jsem měla svojí poslední zkoušku, kterou jsem úspěšně zvládla. Včera jsem dopsala esej a tím jsem splnila veškeré svoje povinnosti zkouškového období. Jsem šťastná, jen mám najednou nějak moc volného času.
A tak stále hledám ten seriál, přemýšlím jakou knížku budu číst dřív a těším se v nové zítřky. Zítra mě čeká dlouhý den v práci, ale v pátek se začnou dít věci. Půjdu na akci, na kterou se těším už hrozně moc dlouho.
No uvidíme, však já vám o tom zase napíšu. Nebojte.
V únoru pro vás mám přichystáno spoustu článků. Doufám, že budu mít víc času na blog a nebudu článek vydávat jednou týdně. Hrozně tím štvu sama sebe, to mi věřte.
A taky je čas na plnění svých ročních cílů. Co myslíte?
A jak jste na to vy?
S cílema i s lednem.
Jak vám to šlo?
Byl pro vás leden stejně náročný nebo ho hodnotíte jako skvělý měsíc?
Myslím si, že můj leden nebyl nejlepší, ale ani nejhorší. Zažila jsem spoustu zážitků a trávila spoustu času s rodinou i s přáteli. Teď vítám únor s otevřenou náručí a věřím, že únor bude jeden z nejlepších měsíců tohoto roku.
S láskou, Jája.
Komentáře
Okomentovat